VIETNAM

CESTA VLAKEM DO MĚSTA HUE

16. november 2011 at 10:33 | SF2 & Richard
Kupé, do kterého jsme nastoupili, mělo šest postelí ve dvou sloupcích s jen poměrně tenkou žíněnkou. Povlečení však bylo čisté a tvrdost byla snesitelná. Horší to bylo s klimatizací. Buď nechladila vůbec, nebo jsme z ní měli, ostatně jako vždy, dva následující dny mírné nachlazení.
Co bylo pro nás podstatně zajímavější, byli naši spolucestující. Britové, Australané, Američané, ale hlavně místní, se kterými se nám podařilo seznámit, možno snad říci i spřátelit. Ptali jsme se na možnosti v naší cílové stanici a oni nám prozradili ještě několik dalších možností ubytování, přičemž jeden z nich, nevím proč, zamlčel, že ten nejlevnější hotel patří jeho rodině. To jsme zjistili až po ubytování, ale nepředbíhejme.
Cesta ubíhala vcelku v poklidu, až na malou výměnu názorů s pomocníkem průvodčího, a to ohledně otevřeného okna, z důvodu čerstvé cirkulace vzduchu, když už nefunguje klimatizace tak jak má. Na konci cesty, když zjistil, že máme vietnamské přátele Quanga a Luonga a především pod hrozbou ať mi zavolá hlavního manažera vlaku, který pravidelně procházel kolem, tak se dokonce i omlouval, že mají nařízení zavírat okna kvůli dětem a dále k odletujícím kamenům a začal si mne udobřovat nabízenými cigaretami snad z obavy abych na něj nežaloval. Každý může udělat v životě chybu a tak jsem mu i odpustil a manažerovi jsem si nestěžoval, protože to již nebylo za potřebí. Moc jsem v toho ve vlaku nenaspal a chodil se nadýchat k oknu, které jsem potom vždy po sobě zavíral..
V různých zastávkách nabízeli prodavači na peronech, ale i v uličce vedle kupé občerstvení za ceny odpovídající národnosti kupujících. Nechali jsme tedy koupit občerstvení naše nové přátele a byli jsme spokojeni.
Všechno šlo dobře, až se zjistilo, že včerejší den nepršelo jen Hanoii, ale po celém Vietnamu a část trati je pod vodou. Vlak zastavil v poslední zastávce před zatopeným úsekem a my zůstali stát na nádraží. V průběhu několika následujících hodin to větší část cestujících cizinců nevydržela a rozhodla se pro jiný způsob dopravy. Ceny začínaly na 780.000 VND za osobu a posléze se snižovaly až na 130.000 VND. Naši přátelé volali svým známým, kteří jim řekli, že není zatopená jen trať, ale i silnice, a že jsou tím pádem zvědavi, jak to ti přepravci zvládnou.
Počkali jsme ještě několik hodin, až voda trochu opadne. V drážním rozhlase mezitím bylo vyhlášeno, že kdo chce, bude mu vyplacena část jízdného zpátky. Mezitím už dráhy začali dávat zadarmo jídlo a tak jsme toho využili.. Naš vietnamský přítel Quang který cestoval s maminkou, tak zorganizoval s ostatními místními dopravu minibusem, vyřídili za nás vrácení peněz od železnice a nás tedy přišel rozdíl v jízdném, jen na 10.000VND na osobu. Takže opět výhra a poučení, pozoruj, co dělají místní a jednej podle nich a hlavně neposlouchej náhončí alternativní dopravy, protože těm nejde o to ti pomoci, ale hlavně o peníze v dané situaci.
Cesta minibusem trvala asi hodinu a půl a byli jsme jedinými zahraničními pasažéry. Rozdali jsme po cestě naši zásobu bonbonů ostatním spolucestujícím a tak navodili celkově přátelskou atmosféru. Při příjezdu do Hue jsme viděli zatopený úsek trati a museli jsme s minibusem přebrodit ještě asi půl kilometru dlouhý úsek, kde však už bylo jen asi třicet centimetrů vody. No pěkně to tu začíná, řekli jsme si s Richardem, tak my utíkáme z Thajska kvůli povodním a oni nás dostihnou ve Vietnamu také. no snad bude lépe. Při přijezdu náhradní dopravou k nádraží Hue, se nás ujal náš vietnamský přítel Quang a vydal se nám ukázat první nabízený hotel, který byl hned u nádraží co by kamenem dohodil.
Takže vítej město Hue, jsme zvědavi co se v tobě skrývá :-))

HANOI

16. november 2011 at 10:25 | SF2 & Richard
Mladý Vietnamec někam odběhl, ale za chvíli jsme jej objevili stát za řadou taxíků vedle jeho minibusu. Nastoupili jsme a on nám vysvětlil možnosti ubytování s cenami, rozdal kopie mapy centra města a vysvětlil, že se mu také nelíbí způsob jednání některých Vietnamců, kteří šroubují ceny nepřiměřeně vysoko. Jeli jsme asi 15 minut a dojeli k jednomu z jeho hotelů. Vystoupili jsme a zaplatili 3USD za dopravu. Prohlédli si pokoj, zaplatili 7USD za osobu a noc, a rozhodli se zůstat dvě noci a tudíž to bylo celkem tedy 28 USD a odebrali se ubytovat.
Pokoj byl vlastně tvořen dvěma místnostmi, v každé široká postel, vlastní koupelna s vanou, lednička, klimatizace a TV. Hotel pamatoval asi lepší časy, ale potom, co jsme viděli a zažili po cestě, to byl neskutečný luxus. Dali jsme si po cestě sprchu a vyrazili sehnat něco k snědku.
Vzhledem k tomu, že už bylo po jedenácté večer, možností bylo poskrovnu. Nakonec jsme našli otevřenou jídelnu a dali si polévku s rýží. Velké bylo naše překvapení, když polévka byla sladká jak cumel. V polévce byly jakési rýžové noky, plněné snad mákem. No, nedojedli jsme ji.
Druhý den se naplno projevilo, že v Hanoi žije přibližně šest milionů obyvatel a pět milionů motorek a Vietnamci zásadně pěšky nechodí. Když už, tak to je opravdu vyjímka. Značnou část starého města, jsme prochodili raději pěšky. Podle internetem zjištěných údajů, jsme se rozhodli, že se pokusíme najít českou hospodu. Adresu jsme našli, ale už na tom místě byla místní banka, takže nic. Večer jsme zkusili ještě jinou adresu a tam jsme pochodili o něco lépe. Měli pivo staropramen, a jídla vydávající se za českou kuchyni. Druhá část nabídky se ovšem od našich představ lišila a tak jsme odolali. Hospoda navíc patřila k těm drahým, takže naději, potkat tady Vietnamce, co umí česky, jsme po chvíli zavrhli. Jedinou slovanskou částí hospody byla ruská servírka. Ochutnal jsem aspoň slepičí polévku, ale bylo v tom více solamylu než opravdového vývaru.
Večer jsme navštívili místní trhy. Prodají Vám na nich cokoliv, ale stejně tak přes den, v kterémkoli z desetitisíců místních krámků. Přes den ovšem musíte čelit desítkám nabídek na odvoz taxíkem, drobné zboží, které byste si jinak nikdy nekoupili, masážních salonů a nabídky oprav, byť zánovních bot. Oprava bot se skládala v tom, že vše chtějí lepit vteřinovým lepidlem, ale tohle jsem už jednou zkusil v Kambodži a za tři dny se mi stejně vlhkem a mořskou solí rozlepili, takže jsme této služby nevyužili.
Druhý den jsme hned po ránu odjeli místním taxíkem za 50.000 na vlakové nádraží v Hanoi. Tady jsme koupili jízdenky do města Hué za 640 000 VND 640 Kč na osobu, do kupé, kterému je označováno jako "hard sleep", protože "soft sleep" byl vyprodaný na dva dny dopředu. Vrátili jsme se do hotelu, sbalili svá zavazadla, opustili pokoj a svá zavazadla zanechali v úschovně hotelu. Poté jsme se ještě vydali na krátkou procházku městem. V parku jsme si dali místní kávičku s ledem a poznali pár místních domorodců, z nichž jeden uměl obstojně rusky a tak jsme začali dolovat slovíčka z let minulých při tomto povinném školním předmětu. Do dnes mi utkvěla slova naší ruštinářky, učte se rybjáta po ruski, éto budět světový jazyk.. Odstupem času se domnívám, že asi nebyla až tak daleko od pravdy. Holt ruský komunismus zanechal své stopy po celém světě. Richardovi šla ruština o něco lépe než mne a tak jsem ho nechal povídat, protože já sice rozumím, ale automaticky mi naskakuje angličtina, když mám na něco odpovědět..
Vrátili jsme se do hotelu, kde nás nechali za úplatek recepčnímu 10.000VND ještě před cestou osprchovat, vzali si tentokrát automobilové taxi za 50.000VTD a odjeli na nádraží. Jen co jsme dorazili na nádraží, otevřela se obloha a Vietnam nás počastoval další dávkou vody. Přibližně v šest večer jsme byli vpuštěni na peron, po kontrole lístku, kde jsme si ještě dali dost předražené občerstvení, a v 19:30 náš vlak vyrazil směrem na jih do cílového města Hue, které leží ve středním Vietnamu.
Takže sbohem Hanoi, nebylo tu špatně, ale přece jen musíme dále na jih…
 
 

Advertisement