LAOS

Z LUANG PRABANG DO HANOI

12. november 2011 at 11:32
Na cestu z Luang Prabang do Hanoi náš autobus vyrazil s půl hodinovým zpožděním a to přesně v 18:30 hodin. Posádku autobusu tvořil Vietnamský tým dvou řidičů, dvou pomocníků a jedné pomocnice. Cesta zprvu ubíhala velmi v poklidu a vše se zdálo být v pořádku. První rozčarování přišlo v momentě, kdy jsme udělali první zastávku, a řidič s pomocníky si šel ven zakouřit a protáhnout těla. Jelikož se mi chtělo po třech hodinách čůrat, tak jsem si vzal do ruky své boty a chtěl jsem jít ven. Ale jaké bylo nemilé překvapení, když na mne spustila vietnamská pomocnice, že to není možné atd. Když jsem se ptal proč, a poukázal jsem na to, že ostatní členové posádky jsou venku, a že stejně stojíme na místě, tak její odpovědí, v šílené angličtině, bylo jen ne, ne, není to možné. Tak počkej, holčičko, takhle na mne nechoď, nevidím důvod, proč bych nemohl jít vykonat svojí tělesnou potřebu, když zrovna stojíme. Po chvíli dohadování, jsem prostě na drzovku otevřel dveře sám, nazul jsem si boty a vylezl ven. V tu chvíli na mne spustil i další pomocník s řidičem, že mám jít zpět do autobusu. Na to už jsem vůbec nebral zřetel a mazal k nejbližšímu křoví rychle vykonat to, co musí každý člověk sám. Něco mezi sebou vehementně diskutovali, ale mne to bylo úplně jedno. Při cestě zpět jsem si ještě zapálil a v tom vidím, jak z protější boudy rychle tahají nějaký kontraband, a schovávají to do spodní části zavazadlového prostoru, hezky doprostřed a zakrývají to batohy ostatních turistů. Co v těch pytlích bylo, však opravdu netuším. Aha, tak to je ten důvod, proč mne nechtěli pustit ven. Abych nemohl vidět, že něco pašují přes hranice z Laosu do Vietnamu. Jako svědek jsem se jim prostě v tu chvíli nehodil. Řekl jsem jim, že je to ok, a že mi je to úplně jedno, protože svoje zavazadla jsme s Richardem měli neustále při sobě. Na závěr z boudy ještě vyběhli další pasažéři a Vietnamka je nekompromisně nacpala mezi tři angličanky úplně dozadu autobusu a vůbec s nimi nediskutovala. Ano je pravda, že tam byla ještě volná místa, ale i ty slečny se dost divily, koho jim to tam cpou a moc šťastně se netvářily. Na začátku cesty jsme to těm holkám trochu záviděli, že tam mají poměrně hodně místa, ale potom jsme je v duchu litovali, jakou to obdrželi za společnost. Po této události jsme konečně mohli vyrazit dále na cestu.
Přibližně po dalších dvou hodinách cesty, kdy jeden z asijských pasažérů dostal akutní žaludeční potíže, jsme kdesi uprostřed laosských kopců zastavili a pasažérům bylo dovoleno si dojít vykonat potřebu. Pánové stáli vyrovnaní hned u výlezu z autobusu a stydlivější dámy se v naprosté tmě vydaly hledat soukromí poněkud dále. Po asi dvou dalších hodinách jízdy jsme přijeli k dopravní nehodě dodávky a náklaďáku, celkem nic závažného, která však zablokovala zdejší úzkou silnici na další přibližně dvě hodiny. Budeme mít zpoždění, pomysleli jsme si.
Při pohledu na počínání místních, kteří se odebírali spát kamsi na podlahu autobusu, jsme zjistili, že podlaha pod sedadly je vybavena obdobou našich karimatek pro relativně komfortní spánek ve vodorovné natažené poloze. Jeden z nás pak vždy využíval toto místo, a ten druhý měl k dispozici alespoň dvě originální, byť lehce anatomická lehátka. Ostatní pasažéři z autobusu si buď mysleli své, nebo nenašli dost odvahy a dál se těsnali na svých sedačkách.
Při příjezdu k hraničnímu přechodu, jsme měli možnost dojít si na opravdové toalety. No opravdové toalety evropského ražení, to opravdu nebyly, ale na místní poměry to bylo asi v normálu. Zápach z toalet byl cítit již daleko od nich. Kolem nás pobíhaly slepice, kočky a další drobné zvířectvo. Někteří použili jen vodu z hadice, která samospádem přiváděla poněkud ledovou vodu ze zdejší horské bystřiny. Naše zpoždění u nehody zjevně nemělo vliv, protože laosští celníci teprve přicházeli do práce. Odemknuli kanceláře celnice a začali úřadovat. Ještě jedna kuriozita z celnice. Řidič jednoho autobusu jej asi špatně zabrzdil, a ten mu sjel s poměrně příkrého kopce u celnice a zastavil se až o betonový kvádr, který posunul až do protějšího směru. Celkem tedy zbylo místo jen taktak na průjezd našeho autobusu.
Na Vietnamské straně již byli celníci vzhůru, vybrali od všech pasy a posadili nás do haly. Mezitím jeden z celníků vyzval ty, kdo chtějí, k výměně peněz. Vyměnili jsme naše laosské kipy, protože už je nebudeme potřebovat. Kurs všech měn, jak jsme posléze zjistili, byl výhodný pouze pro toho celníka. Dával všem něco okolo tří čtvrtin oficiálního kurzu. Jenže protestovat proti celníkovi v době, kdy jste ještě nebyli vpuštěni do země, může být dost kontraproduktivní.
Během asi půl hodiny zpracovali pasy všech pasažérů a odeslali nás k prohlídce zavazadel.
Jelikož naše zavazadla, stejně jako zavazadla ostatních spolupasažérů zůstala v autobusu, takže prohlídka byla spíše formální. Naše zavazadla patrně prohlédli celníci v autobusu, ale nijak hloubková kontrola to asi nebyla, protože cestující byli vesměs baťůžkáři, kteří nemají potřebu něco pašovat. Po celní kontrole, která zmíněným procesem trvala asi hodinu a půl, jsme nasedli zpátky do busu a pokračovali v cestě.
Krajina na území Vietnamské socialistické republiky, byla obdobná té v Laosu. Hornatá krajina se zelení kam jen oko pohlédlo, ozářená vycházejícím sluncem. Horskou silničku o něco lepší kvality než v Laosu lemoval stejný typ staveb. Domy na čtyřech nebo šesti kůlech, s podlahou zvednutou asi o půlmetr nad úroveň silnice ze strany jedné, a převislé nad prudký sráz na straně druhé. Stěny těchto budov tvoří bambusové rohože. Stejný typ konstrukce budov se používá v této lokalitě dodnes, jen dřevo nahradily železobetonové trámce a rohože malé duté cihly, ze kterých se zdí jen asi 5 cm silné zdi.
Po cestě se několikrát projevilo, že asiaté mají asi jiný pitný režim, nebo nevím, kam to dávali. Po několika urgencích nám poskytli ještě asi tři krátké zastávky. Při jedné z nich nám zastavili u jedné místní hospody. Za jídlo nevalné chuti, kdy navíc přinesli něco zcela jiného, než jsme si objednali, nám naúčtovali přibližně trojnásobek obvyklé ceny, celkem 100.000VND. Navíc, ještě před jídlem se spustil déšť, přesně v době kdy jsme stáli fontu na dva špinavé polorozpadlé záchody. A tak jsem při prvních kapkách nahlas anglicky pronesl "vítejte ve Vietnamu". Spolucestovatelé se na mne podívali a začalo jim docházet, že Laos byla rajská zahrada. Proč nám účtovali trojnásobek, jsme zjistili ve chvíli, kdy místní hospodská odváděla posádce autobusu její podíl. Takže opět další zkušenost do budoucna.
Kolem celkem obstojné silnice se celou cestu střídala pole s rýží a dalšími plodinami s vesnicemi, v nichž se zástavba čím dále od hor, stávala zjevně nákladnější. Co však současně se vzdáleností od hor přibývalo, byly odpadky. Stovky tun nejrůznějšího odpadu se válely všude. Začínalo nám připadat, že Vietnam je nejšpinavější stát na světě.
Po 27 hodinách v autobusu, jsme se konečně přiblížili k cíli. Těsně před konečnou stanicí přistoupil do autobusu docela slušně upravený Vietnamec, představil se anglicky jako zástupce společnosti vlastnící síť hotelů, a nabídl nám i odvoz za 1,5USD na osobu. Současně vysvětlil, že místní taxikáři budou chtít několikanásobně více. Že by další trik posádky?
Vystoupili jsme na nádraží v Hanoi a po krátké poradě, na základě zkušeností z Laosu, jsme se rozhodli, že nabídku vyzkoušíme..Přinejhorším, přijdeme dohromady o tři dolary, ale člověk v životě přišel už o víc, že?

LUANG PRABANG

11. november 2011 at 13:51
Ráno jsme vstali, zabalili se, opět posnídali vynikající snídaňové menu našeho Guesthousu a v 8:40 pro nás a naše batohy přijel pick-up, který nás společně s několika ostatními pasažéry, které jsme postupně vyzvedli po jiných hotelech a Guesthousech, odvezl na okraj města, kde již čekal připravený minibus. Začala několikahodinová cesta po místních silnicích popsaných v minulé kapitole. Nádherná přírodní panoramata okolní přírody poněkud kompenzovala nutnost držet se všeho dosažitelného, abychom nespadli ze sedaček v každé druhé zatáčce. Minivan měl oproti lokálnímu busu lepší jízdní vlastnosti a řidič si průjezdy zatáček za kvílení pneumatik náležitě užíval. Menší krize nastala, když se za zatáčkou snažil protijedoucí bus vyhnout díře a zajel až na naši polovinu silnice. Naštěstí se včas podařilo zpomalit a dostatečně vyhnout. Deset minut před časem plánovaného příjezdu nás řidič vysadil na jižním autobusovém nádraží města Luang Prabang.
Na nádraží opět čekali náhončí jednotlivých hotelů a všudypřítomní taxikáři. Od jednoho z nich jsme dostali vizitku na jakýsi guesthouse. Všichni z minibusu jsme se nechali odvézt jedním tuktukem za přijatelnou cenu 10.000kip na osobu před jeden z místních chrámů. Vystoupili jsme a začali shánět ubytování. Prošli jsme půl města, ptali se několika cizinců, navštívili místní turistické centrum, kde nám prodali mapu města za 15.000 kipů, ale buď měli plno, nebo se nám ubytování zdálo po předchozí zkušenosti příliš drahé. Nakonec jsme se rozhodli zkusit onu vizitku a skutečnost mile překvapila. Čistý pokoj s vlastní koupelnou za 50.000 kipů za pokoj na noc, přímo naproti místu, kde nás předtím vysadil tuktuk. Občas bývá první nabídka ta nejlepší. Zaplatili jsme pokoj na dva dny, dali si po cestě sprchu a šli na chvíli regenerovat. Asi za dvě hodiny jsem se vydal na místní večerní trhy skýtající nesčetné množství lákavých věcí.
Ráno po probuzení, jsme, ještě před rozedněním, vystoupili na místní pahorek s monumentem a čekali na východ slunce. Opět však byl mírný opar a tak jsou pořízené fotografie pochybné kvality. Při sestupu s pahorku jsme potkali velké množství Budhistických soch.. Odpovídalo by to asi tak u nás známé křížové cestě na poutní místa některých našich vrcholků. Vzhledem k cenám pronájmu motorek a rozloze města, jsme se rozhodli, že jeho podstatnou část prochodíme pěšky. Ve městě je několik domů zcela jistě pamatujících francouzské kolonizátory, jinak je většina domů v centru nových, byť v místních podmínkách dochází k patinaci fasád velmi brzy. Ve městě je i letiště a to je znát na množství a zejména na skladbě turistů z celého světa. Převládají zde zájezdy německých a britských turistů dřívějších ročníků. Vzhledem k jejich pohodlí a kupní síle se zde rozvinul turistický průmysl do té míry, že téměř vypudil místní obyvatele z města. Zvedl totiž ceny služeb nad jimi dostupnou mez. Rozhodli jsme se, že tento trend nebudeme podporovat a stravovali jsme se v našem guesthousu, nebo na předměstích, kde ještě žijí místní.
V několika místních cestovních kancelářích jsme se pídili po možnostech dopravy do hlavního města Vietnamu Hanoi. Po zkušenostech s místními komunikacemi jsme zvažovali i možnost letecké dopravy, která by cenově vycházela od 143USD na osobu výše. Nakonec jsme se rozhodli, částečně kvůli ceně a částečně kvůli duchu naší cesty, nechat dál devastovat naše tělěsné schránky v autobusu. V recepci našeho guesthousu jsme vyjednali jízdenky za cenu 380.000 kipů na osobu, plus dopravu na autobusové nádraží tuktukem za dalších 10.000 na osobu.
Večer dalšího dne, který jsme strávili procházením města, nás po poslední sprše v guesthousu, odvezl na nádraží dojednaný tuktuk. Bus, který jsme zvolili, má označení spací VIP, má pouze 35 míst a možnost více sklopit sedačku a natáhnout si nohy. Bohužel asijské. Průměrně rostlý evropan má smůlu, prostě se nevejde. A s tímto zjištěním jsme vyrazili na cestu, která by, po zprůměrování údajů jednotlivých cestovních kanceláří, měla trvat 23 hodin, vyrazili k Vietnamským hranicím…
Snad to přežíijeme ve zdraví Mrkající

VANG VIENG

9. november 2011 at 15:08
Přirozenou hranici mezi Thajskem a Laosem tvoří řeka Mekong. Takzvaný Frienship bridge /Most přátelství/, jsme se pokusili přejít pěšky, ale lup hned nás zastavil hraniční policista a vysvětloval nám, že se to nesmí, a že musíme tento most přejet pouze místním autobusem, který tu zajištuje kyvadlovou přepravu osob. Původní cena byla 20 THB ale když jsme již došli přímo k němu, najednou byla cena již 15 THB na osobu. No aspoň něco se nám maličko podařilo. No nic, nasedli jsme do autobusu, kde už zbylo místo jen na stojáka a vydali se přes tento most..
Tři minuty jízy a hop, již jsme na laoské hranici, kde jsme si museli zažádat o Laoská víza, která dle dostupných informací měla stát 30 USD. Čekal jsem nějaké obstrukce ohledně ceny, či malém úplatku pro celníka, ale ejhle, žádné překvapení se nekonalo a víza byla během 5 minut hotova a tak jsme mohli vstoupit na území jménem Laos. Takže jak říkají zdejší lidé Sabaidee.
Hned za pasovou kontrolou jsem si vyměnil 5000THB na Laoské kipy a hned ze mne byl milionář.. Za tuto sumu jsem obdržel 1.348 000 kippů.. No jsem zvědav jak dlouho nám to vydrží na zdejší poměry. Říša se měnil o něco méně, ale taky si najednou připadal v balíku..
První kde jsme zjistili míru inlface bylo WC, kde se za tisícovku můžete vyčůrat. Jak jsme později zjistili, byla to cena základní. Následoval několik desítek minut trvající atak místních taxikářů a dalších dopravců, kteří za ceny okolo 200THB ale i vyšší nám nabízeli dopravu do hlavního města Vientiane. Když viděli, že od nich odcházíme a dáváme bágly na záda, tak poslední z nich se vytasil s cenou 50 THB za osobu, což jsme přijali. Naložil k nám a našim baťohům jaště asi pět lidí, cestou přibral dvě další místní pasažérky a vyrazili jsme do města. Jeli jsme poměrně dlouho, dokonce tak, že nám výše zmíněných 50 THB začalo připadat více než přiměřených. Vysadil nás na autobusovém nádraží, vyhodil batohy a odjel.
Na nádraží jsme se občerstvili výbornou místní obloženou bagetou za 10.000kip a jali se studovat místní informační tabuli dopravního systému. Nebyli jsme sami, během chvíle ji studovalo poměrně dost cizinců, ale všichni se nechali zlanařit nabídkami jiných dopravců a taxikářů.
Protože jsme si nebyli jisti, na jakém předměstí hlavního města se vlastně nacházíme, elektronická mapa pro naše navigace neexistuje, tak jsme vyhledali spoj do vlastního města. Cena byla stanovena na 40.000kip. Po asi dvou hodinách jízdy, kdy okolní zástavba zcela změnila charakter nám došlo, že jedeme do jiného města. Problémy s výslovností a zápisy místních názvů na jednotlivých tabulích a autobusu vykonaly své. Naštěstí jsme zjistili, že ono město leží na námi plánované trase a tak jsme se rozhodli řídit osudem a hlavní město vynechat.
Silnice v Laosu jsou kapitolou sama pro sebe. Hlavní silnice je sice široká asi jako naše silnice II. třídy, ale...
Tam, kde se udržel asfaltový povrch to jde, pokud se nepropadnete do díry, které jsou tu záplatované jen pomocí kamenů a jílu. Tam kde silnici již odvál čas, je pouze kamení s jílem, a průjezd každého vozidla většího než motocykl zvedá mračna načervenalého prachu. Pochopili jsme záhy, proč místní nosí na silnici ochranné roušky.
Cesta do našeho města Vang Vien trvala pět a půl hodiny, vedla skrze hory četnými serpentinami s nádhernou okolní přírodou. Navečer jsme dorazili do kotliny obklopené úchvatnou scenerií okolních hor. Autobus nás vysadil a my šli shánět ubytování. Naštěstí je město pro cestovatele zařízeno. Ubytování jsme našli za 30.000 kipů/70 kč/ na noc. Pokoj sice nebyl žádný luxus, ale byl čistý. K večeři jsme si dopřáli pořádný steak. To, co nám však za cenu 35.000kip přinesli, však předčilo všechna očekávání. Takový steak by byl z argentiské svíčkové a kdoví jestli. Troufám si tvrdit, že to byl nejlepší steak, co jsem kdy jedl. Navečeřeli jsme se, udělali malou prohlídku nejbližšího okolí a urvaní z cesty zalehli.
Druhý den ráno jsme si dali vydatnou snídani volská oka se slaninou, velkou francouskou bagetou, kávičku a ještě pomerančový juice. To celé vyšlo na 17.000 kipů na osobu a bylo to opět ňam ňam. Najednou se zjevil majitel a divil se, proč vstáváme tak brzy, asi na to u turistů není moc zvyklý. Ale my jsme si s Richardem říkali, že ranní ptáče dál doskáče.
Začali jsme se sánět po místní půjčovně motorek, kde všude nám tvrdili, že automat není k dispozici, pouze manuální řazení. Ríšovi to bylo jedno, ale já to moc neumím a ještě přemýšlet jaký kvalt tam zrovna mám, není to pravé ořechové pro mne. Ale po chvíli hledání jsme přece jen našli půjčovnu, kde můj vysněný stroj stál , ale taky cena byla vyšší než obvyklá a to skoro o polovičku. Normální manuál vyšel na 30.000 kipů a můj krasavec na 50.000 kipů.. No krasavec by znělo trochu nadneseně, protože při podrobnější prohlídce měl tento pekelný stroj lecos za sebou. Bylo vidět, že někdo s tím měl nehodu a tak jsem vzal foťák a začal vše pečlivě fotit. Po této procedůře, jsme mohli vyrazit na oblídku terénu. Nejdříve jsme navštívili místní pumpu, kde plné nádrže do našich motorových ořů vyšly dohromady asi na 79.000 kipů.
S plnými bříšky našich motorových koní, jsme mohli vyrazit směrem k jeskyním, kterých tu bylo několik. Po cestě jsme si udělali malou přestávku a fotili jsme zdejší přírodní panoramata. Ale když jsme chtěli jet dále, ejhle můj motorový miláček ne a ne nastartovat. Co ted jsem si říkal v první chvíli, asi zavoláme do půjčovny. Jenže Richard si vzpoměl, že ve smlouvě o půjčení byla větička, že v případě poruchy, musíme motocykl dopravit vlastními silami do půjčovny. No to je pěkné, pomyslel jsem si, co ted sakra budeme dělat? Slunce stálo právě přímo nad námi a ze mne za chvíli začalo lejt, jako kdybych stál pod sprchou, takové bylo vedro. Naštěstí Ríša měl v kapse šroubovák a jal se motorku rozebírat. Místní Laosané, kteří jeli kolem, z toho měli legraci, ale žádný z nich se nenabídl , jestli chceme pomoci. Naprostá ignorace z jejich strany. Po chvíli usilí, jsme motorku rozebrali a Ríša přišel na to, že je špatná baterie a tak začal k tomu ještě rozebírat tu svojí funkční motorku aby vyměnil baterku, protože manuál může nastartovat I jinak. I když jsme vyměnili baterky, má motorka ne a ne nastartovat.. Už jsem viděl jak tlačím ten svůj stroj 15 kilometrů zpět do města. Ríša udělal ještě poslední pokus a to že to zkoušel startovat, přímo přes relátko a lup můj pekelný stroj náhle nastartoval. Pocit neskonalého štestí se v tuto chvíli nedal popsat. Navrhl jsem, jestli tedy nepojedeme zpět vymenit motorku, ale Ríša mi na to odpověděl, neboj s tím dojedeš klidně až do Hočiminova města ve Vietnamu. Tak tím mne opravdu pobavil a zíral jsem na nevěřícně na něj, jestli si ze mne dělá legraci, ale prý ne. Ok, musel jsem mu věřit, a tak jsme pokračovali dále k našemu cíli, ovšem s několika hodinovým zpoždením. Konečně jsme našli i odbočku k jeskyním a zaparkovali jsme své motorky pod místní přístřešek, kde byl laoský hlídač, který nás hned zkasíroval o 10.000 kipu za parkovné. Po cestě byl bambusový mostík přes řeku pouze pro pěši, který spojoval oba břehy,takže jestli jsme k jeskyním chtěli dojít, tak jsme museli přes něj. Na mostíku nás zkasírovali o dalších 10.000 kipu a mohli jsme pokračovat dále. Když jsme skoro došli k jeskyni tak nás čekalo další placení ve výši dalších 20.000 kipu za vstup do jeskyně. Po cestě se k nám přidal jeden místní laosan a že nás provede. No říkal jsem si za těch 20.000 kipů co jsme zaplatili proč ne. Nafasovali jsme tedy baterky a šli jsme na průzkum. Cesta byla dosti fyzicky náročná, protože cesta byla plná kluzkých kamenů a bahna, ale to nebyl všem dnům konec. Najednou si místní průvodce zul své boty a nám řekl, ať uděláme to samé, protože půjdeme vodou. No co jsme měli dělat, poslechli jsme ho a šli dále. Naše zhýčkané evropské nožičky však na tohle nebyly vůbec připravené, a k tomu se i strop jeskyně začal čím dál tím více snižovat. Museli jsme chvílemi lezt i po čtyřech, abychom vůbec prošli dále. Tato cesta plná vody, bahna a různých výmolů připadala snad nekonečná. Musela mít alespoň 3km. Při každém kroku byl neuvěřitelný problém, abych vůbec udržel balanc. Na dotaz našeho průvodce jestli půjdeme touto cestou zpět, tak mi řekl, že ano, že jiný východ zde prostě není. No nic, když zážitek, tak až do konce. Odměnou na konci cesty bylo nádherné jezírko plné průzračně čisté vody. Zde jsme se za odměnu mohli i vykoupat, ovšem s šibalským upozorněním, že opatrně, že tu už zahynulo už asi 8 turistů před námi. No chlapče, řekl jsem si, to mi na optimismu tedy moc nepřidává. A tak jsem se jen opláchnul, protože i když bylo v jeskyni chladno, potil jsem se jak čuník. Po asi půlhodinové přestávce jsme se vydali na cestu zpět, a já jsem si říkal jestli přežiju tohle, tak už snad všechno. Průvodce si tam chodil jak po zámecké dlažbě na procházce, pořád si zpíval nějaké laoské písně a evidentně ze mne měl legraci, jak občas nadávám jako špaček. Ale při těžších usecích nám vydatně pomáhal a soustavně upozorňoval tady je šutr ve vodě, tady pozor na hlavu atd... Když tento výlet v naprosté tmě skončil a vylezli jsme zpět na světlo, tak jsem byl v první chvíli slepý jako krtek. Řikali jsme si Richardem že mu musíme dát ještě nějaké peníze navíc za jeho péči.. Ale jaké bylo překvapení, když po výlezu z něj vylezlo, že je průvodce a chtěl po nás za každého 100.000 kipu za jeho služby.. Opět přišlo poučení že ceny se mají dohadovat vždy předem, ale díky tomu, že nás tam nenechal na pospas, tak jsme mu je docela rádi dali..
Celí unavení jsme si dali papáníčko v místní hospůdce, já polévku s nudlemi a Richard smažené nudle s vepřovým masem a napolovic jedno velké pivo,to vše za 35.000 kipu, abychom na slunci nebyli opilí a zvládli cestu zpět. Když jsme přijeli do našeho hotelu, tak jsem si dali sprchu, převlékli se do čistého a vydali se ještě na druhou stranu města podívat, co je zde zajímavého. Začalo se už stmívat, když jsme uviděli po cestě místní hospůdku, kde se něco peklo na grilu. Byli tam pouze místní a měli z nás velkou legraci, co že tu vlastně děláme. Dali jsme si vepřové na grilu a něco, co jsem nemohl vůbec rozeznat. Po dotazu, cože to vlastně je, nám bylo řečeno, že jsou to psí střeva, prý místní pochoutka. Dobré to opravdu bylo, tak jsem to pro jistotu jestě zapili pivem, zaplatili do hromady 50.000 kipu a mazali vrátit motorky do půjčovny. Večer jsme si celí zničení, šli dát ještě laoskou masáž, nechat napravit naše bolavá těla. Masáž byla hodně podobná té Thajské, podle mne všichni stejně vycházejí ze stejného konceptu. Po cestě zpět do našeho Guesthousu jsme si dali jestě výbornou banánovou palačinku s čokoládou za 10.000 kipu a šli jsme spát..
Druhý den nás totiž čeká cesta dlouhá 260 km,což při zdejší půmerné rychlosti 30 až 40 km v hodině do dalšího města Luang Prabang trvá skoro šest hodin po zdejších "luxusních"cetách. Jízdné minivanem nás vyšelo každého na 105 000 kipu.
Takže dobrou noc, už fakt jdeme spát.
 
 

Advertisement