INDONESIA

Poslední dny v Indonesii

4. november 2016 at 15:21 | SF2&Dan
31.10. 2010
Dnešní den nebyl příliš zajímavý. Plán byl jasný, přesunout se vlakem z Bandungu do Jakarty.
Po probuzení jsme posnídali dva toustové chleby s míchanými vajíčky. Pak jsme měli chvíli času. Dan odjel na motorce s hlídačem hostelu koupit místní cigarety Kretek. Pak nás majitel hostelu naložil do auta a odvezl na nádraží. Nastoupili jsme do vlaku a asi po 3,5 hodinách jsme vystoupili v Jakartě. Jízda proběhla bez problémů, vlak byl docela komfortní. Na nádraží jsme šli do místního KFC něco sníst. Trochu úsměvné bylo jak si Dan objednal porci kuřecích kousků a když to přínesl tak to byl plný kýbl, ze kterého se dosyta najedli s Milanem. Po jídle jsme nastoupili do taxi a odjeli na hotel MAXONE. Standa odjel po hotelové sprše a s váhaním zda zůstat, či jet k Harymu. Přece jen zvítězilo jeho cestovatelské srdce a tak odfrčel a Dan s Milanem se vydali na místní pivo Bintang..
1.11. 2026
Ráno jsme se s Milanem vydali na místní hotelovou snídani. Moc jsme si nepochutnali, protože v nabídce byla jen tradiční indonéská jídla, která neměla s evropskou snídaní nic společného a ještě jsme ani netušili co vlastně jíme, protože kromě rýže jsme nic dalšího nepoznali a popisky tam nebyly žádné. Po snídani jsme se s Milanem vydali na prohlídku blízkého okolí hotelu, ale byli jsme brzo zpátky, protože v okolí byla jen velmi rušná silnice a jinak nic, takže jsme byli rychle zase zpátky na pokoji. Pak už přijel Standa a vykládal nám své zážitky ze včerejšího věčera s Harym. Taxíkem jsme pak dojeli na letiště, kde jsme něco pojedli a pak zjistili, že nejsme u správného terminálu. Na ten jsme museli dojet místním shutle busem. Letadlo mělo víc jak hodinu zpoždění, ale jinak let proběhl bez problémů. Na letišti nás už čekal Majk s Julym. Pak jsme odjeli na penzion ke švýcarovi, kde jsme spali minule. Po několika pivech a po družném hovoru o našich zážítcích, jsme spokojeně usnuli.

Deštivý Bandung

30. october 2016 at 17:02 | SF2&Dan
29.10.2016
Ráno po probuzení a chutné snídani jsme s Milanem vyrazili na poslední nákupy na hlavní třídu Malioboro. Dokoupili jsme dárky pro naše blízké a vydali se zpět na hotel. Standa šel navštívit místního holiče, kde se nechal oholit břitvou. Pak už jsme se rozloučili s naším příjemným hotýlkem a taxíkem jsme dojeli na letiště. Před odbavením jsme si dali něco k jídlu v KFC a pak místní sladké donuty. Let měl trochu zpoždění, ale pak vše proběhlo bez problémů a po hodince letu jsme opravdu tvrdě přistáli ve městě Bandung. Z letiště jsme dojeli gojek taxíkem do hostelu, který opět vybral Standa. Po příjezdu byl Dan opět rozčarován z ubytování, které se s naším minulým hotýlkem nedalo ani trochu srovnat. No prostě klasický hostel, v místnosti 8 lidí na patrových postelích, jedna koupelna společná se záchodem. Výborné ubytování pro mladé a nemajetné studentíky a cestovatele. My jsme však trochu svým věkem vyčnívali. Po ubytování jsme šli zmapovat nejbližší okolí a pak se uložili ke spánku.
30. 10. 2016
Ráno nezačalo dobře a jako by to předznamenalo celý den. Na hostelu nabízeli asi 6 různých snídaňových menu, ale místní šéfová rezolutně prohlásila, že se dnes dělá jen jedno a to indonéské. Nevypadalo vůbec dobře, takže ho vyzkoušel jen Milan, ale vůbec mu to nechutnalo. My se Standou jsme tedy nepokoušeli osud a nedali jsme si nic. Standa domluvil auto s řidičem na celý den a sdělil nám, že jedeme na návštěvu teplých pramenů a návštěvu okolních čajových plantáží. Ještě nám připoměl ať nezapomeneme plavky. Cesta měla trvat asi hodinku, ale vzhledem k běžné dopravní situaci cesta trvala hodiny tři. Během jízdy nám Standa sdělil, že se jedeme podívat ještě na kráterové jezero Kawah Putih. Zapoměl nám ale říct, že jezero leží ve výšce skoro 2200 m nad mořem a že místo plavek bude lepší si vzít něco teplého na sebe, což názorně předvedl vylovením mikiny ze svého batohu. Byli jsme mírně překvapeni a k nasranosti to nemělo daleko. Po šílené cestě jsme dorazili na výchozí místo, kde jsme si zakoupili vstupenky a nasedli do místních dodávek, které vyvážely k jezeru všechny zájemce. Cestou ještě začalo pršet a dost se ochladilo. Prostě paráda, nálada začala houstnout, hlavně Milan to velmi těžce nesl. Po příjezdu nahoru bylo všude ohromné množství indonéských turistů, kteří za pomocí deštníků korzovali po všech možných místech kolem jezera, fotili se jako by svítilo sluníčko a dívali se na dva bělochy v kraťasech a v tričku s krátkým rukávem (Standa byl samozžejmě vybaven teplejším oblečením) jak na blázny. Po prohlídce jezera a pořízení pár nezbytných fotografií jsme zase sjeli do výchozího místa k našemu autu. Milan prohlásil, že výlet k jezeru mu atmosférou připomínal výlet do Beskyd. Já si však myslím, že Milan dlouho v Beskydech nebyl, protože to nemělo s klidnou turistikou v Beskydech nic společného. Tady všechny turisty přivezou autem až na místo bez jediného kroku.
Ještě před odjezdem jsme ve stánku na parkovišti snědli nějaký místní oběd, ale nebylo to vůbec dobré. Na horké prameny jsme se už vykašlali a vydali se na cestu zpět. Ještě jsme zastavili na zhotovení pár fotografií čajových plantáží a vyrazili jsme zase na dlouhou cestu zpět. Podotýkám, že vzdálenost byla asi 50 km a my to urazili za 3 hodiny tam a o něco dříve zpět. V Bandungu jsme se zastavili u Mc Donalds na večeři a pak se už vrátili zpět do našeho "útulného" hostelu. Prostě příjemý výlet. Večer jsme si s Milanem vymohli, že poslední noc v Indonésii nebudeme spát doma u Indah, ale půjdeme na hotel evropských standardů. Standa tedy souhlasil, zajistil hotel a začal trochu uvažovat, že se přidá k nám. My jsme mu to však rozmluvili, že hotel je jen pro turisty a on jako zkušený cestovatel nemůže pohrdnout pohostiností rodiny Indah a odmítnout nabídku k přenocování.

Yogakarta a okolí

29. october 2016 at 6:21 | SF2&Dan

Po probuzení jsme se nasnídali, sbalili a pak nás navštívily dvě Standovy místní kamarádky Su a Sundy. Při společném obědě jsme trochu pokecali a pak nás doprovodili na nádraží, kde jsme se s nimi rozloučili. My jsme nasedli do vlaku a vydali se na 6 hodinovou jízdu, při které jsme urazili asi 300 km. Vlak byl poměrně slušný a během cesty se nepřihodilo nic zvláštního. Po příjezdu do Yogakarty jsme se taxíkem dopravili do hotelu Bladok. Tam za námi hned dorazil další Standův známý jménem Šoli. U místního piva Bintang jsme si domluvili program na další dny, při kterých nás Šoli bude provázet. Sice byli menší dohady co dříve, ale vedoucí skupiny Standa trval na svém a ještě že jsme ho poslechli, protože počasí nám akorát vyšlo, vzhleden k naplánovaným aktivitám.

26.10.2016

Ráno se nám stávalo po včerejším pivu poměrně těžce, ale museli jsme se rychle nasnídat, protože Šoli na nás už čekal. Náš dnešní den byl zasvěcen návštěvám starobylých chrámů Borobudur a Prambanan. Po asi hodinové jízdě nás Šoli dovezl na centrální parkoviště před chrám Borobudur. Tato turistická superatrakce je poměrně dobře organizovaná a je jí věnována patřičná péče. Po zaplacení vstupenek (koupili jsme si hned kombinovanou vstupenku i do Prambananu, která sice vyšla levněji, ale i tak to byla nekřestanská cena,416 000 rupii,ale přece jsme jen v muslimské zemi, že?) jsme dostali povinně sarong, který měl zahalit naše holé nohy, prošli jsme bezpečnostním rámem a dostali ještě občerstvení před prohlídkou. Pak jsme vstoupili do velmi pečlivě udržované zahrady, kterou jsme prošli až k hlavnímu objektu. Tato památka byla uchvatná a navíc nám i přálo počasí, takže jsme vše pořádně prochodili a prozkoumali. Cestou zpět se na nás vrhli dotěrní prodavači všech nejrůznějsích suvenýrů, ale statešně jsme odolávali. Dokonce Milan jednoho tak zblbnul až dostal keramickou sošku stúpy s Budhou zcela zdarma. Po té jsme navštívili další obchůdek kde byl k prodeji opravdu kamenné stůpy a Standa využil svých znalostí a obchodního umění.. Prodavač sice naříkal jak malé děcko, ale Standa byl naprosto neúprosný a opravdu dosáhl svého. Po cestě na Prambannan jsme se ještě zstavili u stánku se suvenýry a místní cibetkovou extra kávou. Pak už jsme se vydali k našemu druhému dnešnímu cíli. Cestou však začalo pršet a déšť nás už provázel po celý zbytek dne. Po příjezdu do areálu jsme chvíli čekali až přestane pršet a pak se vydali na prohlídku. Cestou se ale tak rozpršelo, že ani naše dešníky nestíhaly. Různě jsme se snažili poschovávat, ale bylo to marné. Mokří jsme byli řádně. Až jsme se vydali zpět k východu, déšt se uklidnil. Cestou ještě Standa zvažoval, že zůstane na večerní představení místního baletu pod venkovní oblohou, který je velmi vyhlášený, ale my s Milanem jsme ho zlomili k návratu na hotel. Tam jsme se dobře navečeřeli a šli spát tentokrát bez piva.


27.10. 2016

Po snídani jsme přisedli do přichystaného Šoliho auta a vydali se na jihovýchod do vesnice složitého názvu do jeskyně Pindul. Cestou jsme ještě navštívili místní lékárnu, kde si Milan zakoupil léky proti průjmu. Na místě nás Standa opustil, protože se této atrakce již v minulosti zúčastnil a vydal se na návštěvu místního domorodce, u kterého kdysi bydlel. My s Milanem jsme na doporučení Standy zakoupili vstupenky na dvě atrakce cave tubing a river tubing. Při cave tubingu nás posadili do nafukovacích duší od automobilů a s průvodcem jsme se plavili po řece tekoucí přes vápencovou jeskyni. Po proplutí a prohlídce jeskyně jsme byli převezeni k řece, kde jsme měli nastoupit opět do připravených duší, ale jakmile jsme viděli barvu vody v řece, která byla po dvou dnech vydatných dešťů plná hnědého bahna, rozhodli jsme se, že tuto atrakci vynecháme. Pak nás vyzvednul Šoli a odvezl ke Standovému známému, aby nám ukázal jak se zde pěstuje rýže. To znamená, že nás seznámil jak se rýže zavlažuje, rozpoznává, chrání před ptáky atd. Dále jsme viděli jak pěstují podzemnici olejnou alias burské oříšky, maniok, mango a jak v sádkách pod svými domy chovají sladkovodní ryby.

Pak jsme se vydali do Šoliho rodné vísky, kde nám měli místní domorodci předvést kohoutí zápasy. Po cestě jsme ještě zastavili u jednoho místního zpracovatele kúže, kde nabízel různé výrobky nejen z kravské, ale taky hadí a krokodýlí kůže. Jeho požadované ceny však byly úplně mimo mísu, tak jsme pokračovali dále. Po příjezdu do Šoliho rodné vesnice jsme s Milanem zústali v naprostém šoku z toho jak tam místní lidé žijí. V naprosté chudobě, špíně, společně se všemi zvířaty, uprostřed džungle, no prostě síla. Pak nás zavedli ke klecím, kde měli připraveny kohouty bojovníky a jakmile jsme se seznámili a dali povel, příprava na boj kohoutů začala. Kohouti byli vytaženi z klecí a pak je celé omyli vodou, prý budou lépe bojovat na zemi, protože s mokrým peřím se nedá dost dobře polétávat. Pravidla boje byla jednoduchá, ten kohout, který uteče prohrál nebo až jeden nebude moct, boj končí. To vše místní organizátoři pečlivě hlídali. Rovněž pečlivě hlídali, aby se kohouti při boji nezranili při úderu nebo nárazu do nějaké okolní překážky. První souboj byl poměrně rychle u konce, jeden z kohoutů to bez větší snahy vzdal a z boje utekl. Pak přišel na řadu druhý, mnohem delší a zajímavější souboj, který nabídl mnohem větší adrenalin. Souboj dle nás stále nebyl rozhodnut a organizátoři ho předčasně ukončili a jednoho z kohoutů odnesli pryč, protože dle jejich názoru už měl kohout dost a nebyl schopný pokračovat v dalším boji. Zaplatili jsme domluvenou cenu 200.000 rupií, rozloučili a vydali se ba naši dnešní poslední zastávku a tou byla návštěva pláže na pobřeží tichého oceánu. Pláž byla pokryta jemným sopečným pískem tmavě šedé barvy, ale byla poměrně špinavá. Voda sice byla teplá, ale ne moc čistá a hlavně byly obrovské vlny. Tak jsme se jen prošli po pláži, smočili nohy a vydali se na cestu zpět.


28.10. 2016

Ráno nás opět čekal před hotelem vzorně připravený Šoli, dnes jsme se vydali na prohlídku městského paláce zvaného kraton, kde ještě dodnes přebývá místní sultán. Při čekání v řadě na koupi vstupenky se k nám připojili dva čeští cestovatelé Jirka a Anička, kteří nám celý den dělali společnost. Pečlivě jsme prošli všechny objekty kratonu a pak se přesunuli do areálu Taman Sari což byl takzvaný vodní hrad, který sultánovi sloužil jako palác s bazény a vodními toky. Dnes je však vše silně zanedbáno a znečištěno, údržba minimální. Další atrakcí, kterou jsme navštívili byl Pasar Ngasem což je obrovský ptačí trh. Byl to spíše trh nejem s ptáky, ale viděli jsme tam akvarijní ryby, netopýry, kaloně, veverkayi, králíky, kočky, psy, nejrůznějši ještěrky hady a já nevím co vše dalšího.Po prohlídce trhu jsme nasedli do aua a přesunuli se do jedné z místních restaurací na chutný oběd. Po obědě jsme vyrazili k sopce Gudung Merapi (Ohňová hora). Vzhledem ke špatnému počasí (déšť a mlha) jsme ze sopky neviděli nic. Po příjezdu do základního tábora jsme aspoň zakoupli hodinovou projížďku historickým terénním vozidlem Jeep po úpatí sopky. Na vozidle bylo zajímavé, že ho tam za druhé světové války zanechala americká armáda a dodnes perfektně slouží. Do auta jsme se naskládali ve čtyřech bez Standy, který to opět již zažil. První zastávka byla v domě, spíš ve zbytcích domu, který zůstal poškozený po posledním výbuchu sopky v roce 2006. Vidět následky výbuchu na vlastní oči bylo silným zážitkem. Pak jsme se přesunuli k dalšímu místu, kde bylo možno vidět kámen, který sopka vbychrlila so vzdálenosti 7 km od kráteru. Pod tímto kamenem bylo možno vidět lávové koryto, které dnes bylo proměněno v povrchový důl, z něhož se těží sopečný tuf. Místem poslední zastávky byl betonový bunkr, který má místní obyvatele chránit před výbuchem. Pak jsme se vrátili na základnu. Tam byl Standa opět v družné rozpravě s místními obyvateli jak je jeho zvykem. Šoli nás po cestě zpět ještě zavezl do prodejny místní batiky, kde jsme vše poctivě prohlédli, ale nějak nás ty jejich vzory nenadchly. Poslední zastávkou byl náš hotel Bladok, kde jsme se rozloučili se Šolim, zaplatili mu za jeho třídení péči a po třech dnech ho propustili ze svých služeb. Pak jsme ještě společně s Jirkou a Aničkou povečeřeli a vydali se na kutě. Zítra nás čeká letecký přesun do Bandungu.

Cesta do útrob krateru Kawah Ijen

25. october 2016 at 5:59 | SF2 & Dan
23.10.2016
Dnešní den byl pouze přesunovací. Po svatební párty jsme ani nešli spát, taxíkem se přesunuli na letiště Jakarta a odsud se letecky společnosti Air Asia přesunuli do města Surabaya. Tam nás vyzvedl domluvený Standův kontakt Nizar se svým kolegou. Nasedli jsme do připraveného auta značky Toyota a vydali se na cestu do města Banyuwangi na východě Jávy vzdáleného asi 290 km. Cesta vedla podél pobřeží obvyklým pomalým indonéským tempem až se zastavila úplně. Šli jsme zjišťovat co se stalo a zjistili jsme, že cesta je zatarasená kamionem stojícím napříč silnice. Sledovat vyprošťování kamionu místními lidmi bylo zážitkem. Cestou jsme taky zahlédli podél silnice několik opic a hlavně pobřeží ostrova Bali. Znovu jsme s Milanem zkoušeli Standu zlomit na přeplutí na Bali, ale bylo nám rázně vysvětleno, že pokud chceme stihnout to co jsme si původně naplánovali, tak nic víc už nestihneme.
Po téměř 10 hodinové jízdě jsme dorazili na místo našeho noclehu. Povečeřeli jsme místní hamburgery a kebab a rychle se uložili ke spánku, protože jsme museli vstávat už ve 23:30.

24.10.2016

Po drsném probuzení jsme se vydali na cestu autem, kdy jsme museli dojet do cca 1,5 hodiny vzdáleného místa výstupu. Tam jsme dostali přiděleného místního průvodce a po vypití místního horkého čaje jsme se vydali na tříkilometrový výstup nahoru. Šli jsme něco přes hodinu a půl a někteří kuřáci nás neustále brzdili. Šlo se samozřejmě za tmy s čelovkama, cesta byla naprosto bezpečná, bez jediného kamene na cestě. Jakmile jsme došli na hranu kráteru, nafasovali jsme dýchací masky a začali prudce klesat na dno kráteru, stále s čelovkama. Cestou jsme potkávali čím dál více zvědavých turistů a taky jsme začali potkávat první nosiče síry. Po sestupu na dno kráteru jsme viděli jak sirné plyny vyvěrajíci ze země jsou vháněny přes litinové potrubí, tak tyto sirné plyny kondenzují a vzniká tak síra v pevném skupenství. Horníci ji pomocí ocelových tyčí odlamují a nakládají nosičům do košů až 100 kg, které musí na svých zádech vynést asi 800 m do velmi příkrého stoupání až na hranu kráteru. Tam síru překládají do vozíků a svážejí 3 km dolů. Za tuto těžkou dřinu dostávají 200-300 Kč za den v závislosti kolik kilo dovezou dolů. Samozřejmě si přivydělávají prodejem suvenýrů ze síry v podobě různých tvarů.



Jakmile jsme vyšplhali nahoru z kráteru, Milan se rozhodl, že překoná Dobrodruha - cestovatele Lelka, tzn. že unese v koších na zádech 40 kg síry a ujde aspoň 560m ve 13 minutách, které Standa zaznamenal na video. Milan to zvládl a u mítních nosičů si vysloužil obrovský aplaus. Pak jsme se prošli po hřebeni a pořídili krásné fotky. Pak jsme sešli dolů a jeli se podívat do nedaleké výrobny čisté síry. Síra, která se dostane zde se v obrovských kotlich smíchá s vodou a uvede se do varu. Pak se nalévá do nádob s textilními filtry, kde se zadrži všechny nečistoty. Takto odfiltrovanou látku pak nalévají na podlahu s keramickou dlažbou a roztahují do minimální tloušťky. Vše pak ztuhne a pomocí speciální škrabky se naláme na drobné části, které se expedují do pytlů a pak ke konečným spotřebitelům v chemickém, farmaceutickém nebo potravinářském průmyslu. Po návratu do místa našeho noclehu jsme se umyli, sbalili a šli něco sníst. Pak jsme se vydali cestou zpět do Surabayi. V Surabayi jsme ještě navštívili Standovy kamarády, zakoupili místní pivo ve speciálním stánku a odebrali se na hotel. Po 5 nocích v Indonésii jsme se konečně mohli cítit jako Evropani a využít všech běžně dostupných hygienických vymožeností.
Zítra nas čeká cesta vláčkem do města Yogyakarta

První dny pod rovníkem

22. october 2016 at 20:28 | SF2 and Daniel
18.10.2016
Po čtyřech letech od našeho společného poznávání Barmy se přidávám ke svému kolegovi a zkušenému cestovateli Standovi a do party ještě příbíráme mého kolegu Milana, který rovněž procetoval hezkou řádku zemí. Na letiště v Praze nás odváží náš kamarád a startujeme naši cestu. Letíme švýcarskou společností Swiss, letíme přes Zurich, kde přesedáme na letadlo do Bangkoku. Let jsme přečkali v pohodě a konstatovali, že servis Švýcarů byl na vysoké úrovni.
19.10.2016
Po přistání v Bangkoku zakupujeme místní SIM kartu do mobilu a pak se přesouváme do velmi příjemného penzionku Fondue, na který jsme dostali tip od Standových kamarádů Majka a Julyho. Penzion vlastní jeden Švýcar jménem Daniel se svou thajskou ženou Khantimou. Odpoledne nás přišli navštívit Standovi kamarádi, kterým přivezl spoustu českých dobrot, protože v Thajsku je běžně nemají. S Majkem a Julym pak strávíme celé odpoledne a večer, snědli jsme první thajskou večeři, vyzkoušeli místní pivo Singha a nechali majitelé penzionu okoštovat naší domácí slivovici, kterou vždy vozím s sebou.
20.10.2016
Po probuzení jsme měli chutnou snídani a pak jsme se rozloučili a přesunuli se taxíkem zpět na letiště Suvarnabhumi a tam jsme přesedli na místní shutlle bus, který spojuje toto letiště s letištěm Don Mueng odkud letěl náš let do Jakarty, hl. města Indonésie. Všechno probíhalo hladce a Standa zkušeně tvrdil, že máme spoustu času. Až začal boarding, tak jsme se teprve přesunuli k pasové kontrole, kde všechno proběhlo taky bez problémů, a pak to přišlo. Kontrola příručních zavazadel a osobní kontrola. Standa s Milanem prošli bez problémů a můj batoh se jim nelíbil, tak si mě vzala jedna thajská sekuritačka stranou a už jsem před ní vybaloval celý batoh. V prvním kole jsme se domluvili, že problém by mohly dělat asi pidi nůžtičky z cestovní lékarničky, které byly skoro celé plastové a délka jejich čepelí byly asi 1 cm. Pak jsem vše zabalil a batoh šel na druhé kolo do rentgenu a zase problém, zase před stejnou security paní vše vybalit a hledat znovu. No a pak jsme to našli. Už z Prahy jsem vezl dárek pro nevěstu (kamarádku naší místní bytné v Jakartě, která nás pozvala na muslimskou svatbu). A dárek byla MANIKURA se dvěma nůžkami. Takže v Praze vše prošlo bez připomínek, neměli žádný problém, ale v Bangkoku vše hlídali poctivě. Takže dárkové balení bylo roztrháno, nůžky zabaveny a do odletu zbývalo asi 5 minut. V tom začal rozhlas vyvolávat Mr. Stanislav, Mr. Milan a Mr. Daniel dostavte se k odletu k bráně 22, čekáme jen na vás. Takže jsme doběhli v poklusu a nakonec vše stihli jen tak tak.
Po přistání v Jakartě nás na letišti čekala Standova kamarádka Indah. Společně jsme se představili a nasedli do taxíku. V taxi Indah vytáhla plastovou dózu plnou sushi vlastní výroby. Sushi bylo připraveno s evropskou náplní speciálně pro Standu (vaječinka, párek, mrkev). Za chvíli byla krabička prázdná. Z letiště jsme jeli více než hodinu, protože doprava v Jakartě je prostě šílená. Pak nás taxík vyhodil na ulici a po asi 200 m jsme velmi úzkými uličkami dorazili před dům, kde bydlí Indah se svými rodiči a kde strávíme tři noci i my. První dojem nebyl tak hrozný, i když jsme s Milanem zůstali zaraženi, ale neměli jsme moc času, protože jsme se domluvili s Indah, která je učitelkou angličtiny, že s ní pojedeme na hodinu angličtiny, kde učí zaměstnance v jedné místní telekomunikační společnosti. Tam jsme strávili asi 1,5 hodiny, kde jsme se něco dozvěděli o indonéských lidech, jejich společnosti a oni zase o naší zemi. A navíc jsme procvičili angličtinu. Moc příjemně strávený čas. Po hodině jsme se vydali pořídit místní SIM karty a zaktivovat internet v našich telefonech. Byl to horor, ale moc nemá cenu se o tom rozepisovat. Pak jsme se přesunuli k bratrovi Indah Harymu, který je majitelem IT firmy o 12 zaměstnancích. Hary je veselá kopa a není praktikující muslim, takže s námi ochutnal naši slivovičku a my zase indonéské pivo.
21.10.2016
Ráno jsme se vydali po chutné snídani do centra Jakarty, abychom tam taky něco poznali. Pro cestu jsme využili místní mototaxi zvané Gojek , které jsou v této šílené dopravě nejrychlejší a nejlevnější dopravní prostředek. Jako první objekt našeho zájmu jsme si vybrali místní atrakci, které se říká Monas. Je to obrovský monument vyšší než 130 metrů. Ve spodních patrech je museum indonéské historie vyobrazené na dioramatech a nahoře je pak rozhledna. Prohlídku nám ale komplikoval déšť a tak jsme toho víc nestihli. Po prohlídce se k nám připojila Indah a šli jsme na oběd do venkovní restaurace v areálu parku v blízkosti Monasu. Tam jsme vyzkoušeli místní speciality kuřecí polévku SOTO a kousky kuřecího masa grilovaného na špejli jménem SATAY. Vše nám moc chutnalo, ale zase nás zlobil déšť. Pak jsme se pěšky přesunuli kolem hlavního nádraží k největší mešitě nezávislosti. Šli jsme asi 20 min pěšky a pro Indah to byl obrovský problém. Tady prostě místnáci pěšky moc nechodí, všude jezdí taxi a mototaxi. U mešity jsme zjistili, že je zavřená a že se tam tedy podíváme zítra. Pak se Indah konečně dočkala, nasedli jsme do taxi a jeli jsme se podívat do části zvané Kota, což jsou poslední zbytky starého města, které tam kdysi vybudovali Holanďané. Byli jsme však zklamáni. Jednalo se o jedno náměstí, kde sice byla hezká atmosféra podobná evropské, ale budovy už se nezachovaly, nebo byly opravené, ale nezaujaly. Tak jsme se zastavili v nejlepším podniku Cafe Batavia na točené a chlazené pivo, pak jsme si prohlédli poslední zvedací most z doby holandské nadvlády a vydali se za Harym. Tam jsme chvíli poseděli, něco vypili a poklábosili a den ukončili.
22.10. 2016
Po snídani jsme opět vyrazili mototaxi k největší mešitě Istiqlal, neboli mešitě nezávislosti. Po dobrodružné jízdě jsme postupně dojeli k hlavnímu vstupu před mešitou a zjistili jsme, že mešita nebyla včera zavřená, ale že jsme stáli před zamknutým bočním vchodem. Návštěvu mešity dnes jsme si však užili mnohem více, protože dnes ráno byla mše a všude se scházely a sjížděly davy věřících muslimů. Před mešitou při čekání na můj příjezd (mé mototaxi se zpozdilo) se Standa s Milanem dozvěděli od místního policisty, že do mešity se jako nemuslimští evropané dostaneme bez problémů, můžeme fotit atd. Po vstupu do mešity jsme ze vstupního vestibulu prošli místní omývárnou, kde jsme si všichni museli omýt bosé nohy a pak jsme byli nasměřování k místnímu průvodci. Ten nás poučil jak se tam máme chovat a vybavil nás návštěvnickými hábity. Poté už jsme vystoupali do druhého patra, kde jsme z nadhledu mohli sledovat probíhající modlitební proces. Po mši se k nám připojila Indah a šli navštívit největší Jakartskou křesťanskou katedrálu, která stojí naproti mešity Istiqalal. V katedrále probíhala křesťanská indonéská svatba. Milan tak urputně fotil, až se mu podařilo vyfotit s ženichem a nevěstou. V katedrále jsme pak ještě narazili na skupinku Poláků z Wroclawi, chvilku poklábosili a shodli se, že v Jakartě není nic zajímavého k vidění. Po návštěvě katedrály jsme šli ještě k památníku svobody, kdy se procházelo velkým parkem, kde jsme na chvíli zastavili u omladiny hrající fotbal a u skupiny policistů, kteří hráli basketbal. Pak jsme se vrátili k hlavnímu nádraží, kde jsme v jedné z restaurací poobjedvali a mototaxi se vrátili k Indah. Tím jsme ukončili prohlídku Jakarty, kde nás opravdu nic nezaujalo a měli jsme před sebou poslední atrakci, která na nás tady čekala a to byla místní svatební hostina.
Takže jediný opravdový zážitek, který jsme tady s Milanem zažili (Standa jako zkušený cestovatel už nebyl překvapen) byla místní hygiena. V domě, ve kterém jsme bydleli a navštívili i další dům je nejzajímavější místnost koupelna se záchodem. Že se zde používají turecké záchody na to jsme byli připravení, ale koupelna s dírou v zemi to byla paráda. Vedle tureckého záchodu byla nádrž ve tvaru kvádru do které se napouštěla voda. Z této nádrže se nabírala voda naběračkou a vlitím do díry záchodu se splachovalo, litím na sebe se sprchovalo, v koupelně nebylo žádné umyvadlo, zrcadlo, věšák byly čtyři hřebíky no prostě paráda. A vrchol všeho bylo používání naběračky po vykonání velké potřeby. No prostě paráda...
Takže zpět k něčemu příjemnějšímu, a to byla svatební hostina kamarádky Indah. Standa domluvil pozvání na svatební hostinu na indonéskou svatbu. Svatební obřad jsme sice neviděli, ale zúčastnili se svatební párty. Párty probíhala podobně jako u nás, sešlo se tam asi 70 hostů, ženichovi s nevěstou se gratulovalo, předávali se jim gratulace a různé dárky, jedlo se výborné jídlo. Jediný rozdíl byl, že se zde nevypilo jediné pivo, nevypil ani doušek vína ani jedna štamprle. Prostě absolutně nealkoholická svatba. Dokonce tam ani nikdo natančil, jakási hudba hrála, ale zábava žádná, takže jak to mohlo skončit? Všichni velice brzy odešli domů, a hostina skončila.
Po návratu do našeho přechodného domova jsme se zabalili a připravovali k brzkému rannímu přeletu do Surabaye. Ještě před tím jsme vyřešili záhadu ztraceného Milanova trička. Milan již od prvního dne postrádal své nově zakoupené tričko, když jsme si dali vyprat první várku špinvého prádla tak Milan objevil své ztracené černé tričko, ale postrádal zase tričko modré. Po mém mírném upozornění zjistil že černé tričko je tričko oboustranné a z druhé strany je modré. Pak jsme ještě našli Standovy černé ponožky u Dana v batohu, protože ponožky byly tmavě šedé a já je povžoval za své.
 
 

Advertisement