Yogakarta a okolí

29. october 2016 at 6:21 | SF2&Dan |  INDONESIA

Po probuzení jsme se nasnídali, sbalili a pak nás navštívily dvě Standovy místní kamarádky Su a Sundy. Při společném obědě jsme trochu pokecali a pak nás doprovodili na nádraží, kde jsme se s nimi rozloučili. My jsme nasedli do vlaku a vydali se na 6 hodinovou jízdu, při které jsme urazili asi 300 km. Vlak byl poměrně slušný a během cesty se nepřihodilo nic zvláštního. Po příjezdu do Yogakarty jsme se taxíkem dopravili do hotelu Bladok. Tam za námi hned dorazil další Standův známý jménem Šoli. U místního piva Bintang jsme si domluvili program na další dny, při kterých nás Šoli bude provázet. Sice byli menší dohady co dříve, ale vedoucí skupiny Standa trval na svém a ještě že jsme ho poslechli, protože počasí nám akorát vyšlo, vzhleden k naplánovaným aktivitám.

26.10.2016

Ráno se nám stávalo po včerejším pivu poměrně těžce, ale museli jsme se rychle nasnídat, protože Šoli na nás už čekal. Náš dnešní den byl zasvěcen návštěvám starobylých chrámů Borobudur a Prambanan. Po asi hodinové jízdě nás Šoli dovezl na centrální parkoviště před chrám Borobudur. Tato turistická superatrakce je poměrně dobře organizovaná a je jí věnována patřičná péče. Po zaplacení vstupenek (koupili jsme si hned kombinovanou vstupenku i do Prambananu, která sice vyšla levněji, ale i tak to byla nekřestanská cena,416 000 rupii,ale přece jsme jen v muslimské zemi, že?) jsme dostali povinně sarong, který měl zahalit naše holé nohy, prošli jsme bezpečnostním rámem a dostali ještě občerstvení před prohlídkou. Pak jsme vstoupili do velmi pečlivě udržované zahrady, kterou jsme prošli až k hlavnímu objektu. Tato památka byla uchvatná a navíc nám i přálo počasí, takže jsme vše pořádně prochodili a prozkoumali. Cestou zpět se na nás vrhli dotěrní prodavači všech nejrůznějsích suvenýrů, ale statešně jsme odolávali. Dokonce Milan jednoho tak zblbnul až dostal keramickou sošku stúpy s Budhou zcela zdarma. Po té jsme navštívili další obchůdek kde byl k prodeji opravdu kamenné stůpy a Standa využil svých znalostí a obchodního umění.. Prodavač sice naříkal jak malé děcko, ale Standa byl naprosto neúprosný a opravdu dosáhl svého. Po cestě na Prambannan jsme se ještě zstavili u stánku se suvenýry a místní cibetkovou extra kávou. Pak už jsme se vydali k našemu druhému dnešnímu cíli. Cestou však začalo pršet a déšť nás už provázel po celý zbytek dne. Po příjezdu do areálu jsme chvíli čekali až přestane pršet a pak se vydali na prohlídku. Cestou se ale tak rozpršelo, že ani naše dešníky nestíhaly. Různě jsme se snažili poschovávat, ale bylo to marné. Mokří jsme byli řádně. Až jsme se vydali zpět k východu, déšt se uklidnil. Cestou ještě Standa zvažoval, že zůstane na večerní představení místního baletu pod venkovní oblohou, který je velmi vyhlášený, ale my s Milanem jsme ho zlomili k návratu na hotel. Tam jsme se dobře navečeřeli a šli spát tentokrát bez piva.


27.10. 2016

Po snídani jsme přisedli do přichystaného Šoliho auta a vydali se na jihovýchod do vesnice složitého názvu do jeskyně Pindul. Cestou jsme ještě navštívili místní lékárnu, kde si Milan zakoupil léky proti průjmu. Na místě nás Standa opustil, protože se této atrakce již v minulosti zúčastnil a vydal se na návštěvu místního domorodce, u kterého kdysi bydlel. My s Milanem jsme na doporučení Standy zakoupili vstupenky na dvě atrakce cave tubing a river tubing. Při cave tubingu nás posadili do nafukovacích duší od automobilů a s průvodcem jsme se plavili po řece tekoucí přes vápencovou jeskyni. Po proplutí a prohlídce jeskyně jsme byli převezeni k řece, kde jsme měli nastoupit opět do připravených duší, ale jakmile jsme viděli barvu vody v řece, která byla po dvou dnech vydatných dešťů plná hnědého bahna, rozhodli jsme se, že tuto atrakci vynecháme. Pak nás vyzvednul Šoli a odvezl ke Standovému známému, aby nám ukázal jak se zde pěstuje rýže. To znamená, že nás seznámil jak se rýže zavlažuje, rozpoznává, chrání před ptáky atd. Dále jsme viděli jak pěstují podzemnici olejnou alias burské oříšky, maniok, mango a jak v sádkách pod svými domy chovají sladkovodní ryby.

Pak jsme se vydali do Šoliho rodné vísky, kde nám měli místní domorodci předvést kohoutí zápasy. Po cestě jsme ještě zastavili u jednoho místního zpracovatele kúže, kde nabízel různé výrobky nejen z kravské, ale taky hadí a krokodýlí kůže. Jeho požadované ceny však byly úplně mimo mísu, tak jsme pokračovali dále. Po příjezdu do Šoliho rodné vesnice jsme s Milanem zústali v naprostém šoku z toho jak tam místní lidé žijí. V naprosté chudobě, špíně, společně se všemi zvířaty, uprostřed džungle, no prostě síla. Pak nás zavedli ke klecím, kde měli připraveny kohouty bojovníky a jakmile jsme se seznámili a dali povel, příprava na boj kohoutů začala. Kohouti byli vytaženi z klecí a pak je celé omyli vodou, prý budou lépe bojovat na zemi, protože s mokrým peřím se nedá dost dobře polétávat. Pravidla boje byla jednoduchá, ten kohout, který uteče prohrál nebo až jeden nebude moct, boj končí. To vše místní organizátoři pečlivě hlídali. Rovněž pečlivě hlídali, aby se kohouti při boji nezranili při úderu nebo nárazu do nějaké okolní překážky. První souboj byl poměrně rychle u konce, jeden z kohoutů to bez větší snahy vzdal a z boje utekl. Pak přišel na řadu druhý, mnohem delší a zajímavější souboj, který nabídl mnohem větší adrenalin. Souboj dle nás stále nebyl rozhodnut a organizátoři ho předčasně ukončili a jednoho z kohoutů odnesli pryč, protože dle jejich názoru už měl kohout dost a nebyl schopný pokračovat v dalším boji. Zaplatili jsme domluvenou cenu 200.000 rupií, rozloučili a vydali se ba naši dnešní poslední zastávku a tou byla návštěva pláže na pobřeží tichého oceánu. Pláž byla pokryta jemným sopečným pískem tmavě šedé barvy, ale byla poměrně špinavá. Voda sice byla teplá, ale ne moc čistá a hlavně byly obrovské vlny. Tak jsme se jen prošli po pláži, smočili nohy a vydali se na cestu zpět.


28.10. 2016

Ráno nás opět čekal před hotelem vzorně připravený Šoli, dnes jsme se vydali na prohlídku městského paláce zvaného kraton, kde ještě dodnes přebývá místní sultán. Při čekání v řadě na koupi vstupenky se k nám připojili dva čeští cestovatelé Jirka a Anička, kteří nám celý den dělali společnost. Pečlivě jsme prošli všechny objekty kratonu a pak se přesunuli do areálu Taman Sari což byl takzvaný vodní hrad, který sultánovi sloužil jako palác s bazény a vodními toky. Dnes je však vše silně zanedbáno a znečištěno, údržba minimální. Další atrakcí, kterou jsme navštívili byl Pasar Ngasem což je obrovský ptačí trh. Byl to spíše trh nejem s ptáky, ale viděli jsme tam akvarijní ryby, netopýry, kaloně, veverkayi, králíky, kočky, psy, nejrůznějši ještěrky hady a já nevím co vše dalšího.Po prohlídce trhu jsme nasedli do aua a přesunuli se do jedné z místních restaurací na chutný oběd. Po obědě jsme vyrazili k sopce Gudung Merapi (Ohňová hora). Vzhledem ke špatnému počasí (déšť a mlha) jsme ze sopky neviděli nic. Po příjezdu do základního tábora jsme aspoň zakoupli hodinovou projížďku historickým terénním vozidlem Jeep po úpatí sopky. Na vozidle bylo zajímavé, že ho tam za druhé světové války zanechala americká armáda a dodnes perfektně slouží. Do auta jsme se naskládali ve čtyřech bez Standy, který to opět již zažil. První zastávka byla v domě, spíš ve zbytcích domu, který zůstal poškozený po posledním výbuchu sopky v roce 2006. Vidět následky výbuchu na vlastní oči bylo silným zážitkem. Pak jsme se přesunuli k dalšímu místu, kde bylo možno vidět kámen, který sopka vbychrlila so vzdálenosti 7 km od kráteru. Pod tímto kamenem bylo možno vidět lávové koryto, které dnes bylo proměněno v povrchový důl, z něhož se těží sopečný tuf. Místem poslední zastávky byl betonový bunkr, který má místní obyvatele chránit před výbuchem. Pak jsme se vrátili na základnu. Tam byl Standa opět v družné rozpravě s místními obyvateli jak je jeho zvykem. Šoli nás po cestě zpět ještě zavezl do prodejny místní batiky, kde jsme vše poctivě prohlédli, ale nějak nás ty jejich vzory nenadchly. Poslední zastávkou byl náš hotel Bladok, kde jsme se rozloučili se Šolim, zaplatili mu za jeho třídení péči a po třech dnech ho propustili ze svých služeb. Pak jsme ještě společně s Jirkou a Aničkou povečeřeli a vydali se na kutě. Zítra nás čeká letecký přesun do Bandungu.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement