První dny pod rovníkem

22. october 2016 at 20:28 | SF2 and Daniel |  INDONESIA
18.10.2016
Po čtyřech letech od našeho společného poznávání Barmy se přidávám ke svému kolegovi a zkušenému cestovateli Standovi a do party ještě příbíráme mého kolegu Milana, který rovněž procetoval hezkou řádku zemí. Na letiště v Praze nás odváží náš kamarád a startujeme naši cestu. Letíme švýcarskou společností Swiss, letíme přes Zurich, kde přesedáme na letadlo do Bangkoku. Let jsme přečkali v pohodě a konstatovali, že servis Švýcarů byl na vysoké úrovni.
19.10.2016
Po přistání v Bangkoku zakupujeme místní SIM kartu do mobilu a pak se přesouváme do velmi příjemného penzionku Fondue, na který jsme dostali tip od Standových kamarádů Majka a Julyho. Penzion vlastní jeden Švýcar jménem Daniel se svou thajskou ženou Khantimou. Odpoledne nás přišli navštívit Standovi kamarádi, kterým přivezl spoustu českých dobrot, protože v Thajsku je běžně nemají. S Majkem a Julym pak strávíme celé odpoledne a večer, snědli jsme první thajskou večeři, vyzkoušeli místní pivo Singha a nechali majitelé penzionu okoštovat naší domácí slivovici, kterou vždy vozím s sebou.
20.10.2016
Po probuzení jsme měli chutnou snídani a pak jsme se rozloučili a přesunuli se taxíkem zpět na letiště Suvarnabhumi a tam jsme přesedli na místní shutlle bus, který spojuje toto letiště s letištěm Don Mueng odkud letěl náš let do Jakarty, hl. města Indonésie. Všechno probíhalo hladce a Standa zkušeně tvrdil, že máme spoustu času. Až začal boarding, tak jsme se teprve přesunuli k pasové kontrole, kde všechno proběhlo taky bez problémů, a pak to přišlo. Kontrola příručních zavazadel a osobní kontrola. Standa s Milanem prošli bez problémů a můj batoh se jim nelíbil, tak si mě vzala jedna thajská sekuritačka stranou a už jsem před ní vybaloval celý batoh. V prvním kole jsme se domluvili, že problém by mohly dělat asi pidi nůžtičky z cestovní lékarničky, které byly skoro celé plastové a délka jejich čepelí byly asi 1 cm. Pak jsem vše zabalil a batoh šel na druhé kolo do rentgenu a zase problém, zase před stejnou security paní vše vybalit a hledat znovu. No a pak jsme to našli. Už z Prahy jsem vezl dárek pro nevěstu (kamarádku naší místní bytné v Jakartě, která nás pozvala na muslimskou svatbu). A dárek byla MANIKURA se dvěma nůžkami. Takže v Praze vše prošlo bez připomínek, neměli žádný problém, ale v Bangkoku vše hlídali poctivě. Takže dárkové balení bylo roztrháno, nůžky zabaveny a do odletu zbývalo asi 5 minut. V tom začal rozhlas vyvolávat Mr. Stanislav, Mr. Milan a Mr. Daniel dostavte se k odletu k bráně 22, čekáme jen na vás. Takže jsme doběhli v poklusu a nakonec vše stihli jen tak tak.
Po přistání v Jakartě nás na letišti čekala Standova kamarádka Indah. Společně jsme se představili a nasedli do taxíku. V taxi Indah vytáhla plastovou dózu plnou sushi vlastní výroby. Sushi bylo připraveno s evropskou náplní speciálně pro Standu (vaječinka, párek, mrkev). Za chvíli byla krabička prázdná. Z letiště jsme jeli více než hodinu, protože doprava v Jakartě je prostě šílená. Pak nás taxík vyhodil na ulici a po asi 200 m jsme velmi úzkými uličkami dorazili před dům, kde bydlí Indah se svými rodiči a kde strávíme tři noci i my. První dojem nebyl tak hrozný, i když jsme s Milanem zůstali zaraženi, ale neměli jsme moc času, protože jsme se domluvili s Indah, která je učitelkou angličtiny, že s ní pojedeme na hodinu angličtiny, kde učí zaměstnance v jedné místní telekomunikační společnosti. Tam jsme strávili asi 1,5 hodiny, kde jsme se něco dozvěděli o indonéských lidech, jejich společnosti a oni zase o naší zemi. A navíc jsme procvičili angličtinu. Moc příjemně strávený čas. Po hodině jsme se vydali pořídit místní SIM karty a zaktivovat internet v našich telefonech. Byl to horor, ale moc nemá cenu se o tom rozepisovat. Pak jsme se přesunuli k bratrovi Indah Harymu, který je majitelem IT firmy o 12 zaměstnancích. Hary je veselá kopa a není praktikující muslim, takže s námi ochutnal naši slivovičku a my zase indonéské pivo.
21.10.2016
Ráno jsme se vydali po chutné snídani do centra Jakarty, abychom tam taky něco poznali. Pro cestu jsme využili místní mototaxi zvané Gojek , které jsou v této šílené dopravě nejrychlejší a nejlevnější dopravní prostředek. Jako první objekt našeho zájmu jsme si vybrali místní atrakci, které se říká Monas. Je to obrovský monument vyšší než 130 metrů. Ve spodních patrech je museum indonéské historie vyobrazené na dioramatech a nahoře je pak rozhledna. Prohlídku nám ale komplikoval déšť a tak jsme toho víc nestihli. Po prohlídce se k nám připojila Indah a šli jsme na oběd do venkovní restaurace v areálu parku v blízkosti Monasu. Tam jsme vyzkoušeli místní speciality kuřecí polévku SOTO a kousky kuřecího masa grilovaného na špejli jménem SATAY. Vše nám moc chutnalo, ale zase nás zlobil déšť. Pak jsme se pěšky přesunuli kolem hlavního nádraží k největší mešitě nezávislosti. Šli jsme asi 20 min pěšky a pro Indah to byl obrovský problém. Tady prostě místnáci pěšky moc nechodí, všude jezdí taxi a mototaxi. U mešity jsme zjistili, že je zavřená a že se tam tedy podíváme zítra. Pak se Indah konečně dočkala, nasedli jsme do taxi a jeli jsme se podívat do části zvané Kota, což jsou poslední zbytky starého města, které tam kdysi vybudovali Holanďané. Byli jsme však zklamáni. Jednalo se o jedno náměstí, kde sice byla hezká atmosféra podobná evropské, ale budovy už se nezachovaly, nebo byly opravené, ale nezaujaly. Tak jsme se zastavili v nejlepším podniku Cafe Batavia na točené a chlazené pivo, pak jsme si prohlédli poslední zvedací most z doby holandské nadvlády a vydali se za Harym. Tam jsme chvíli poseděli, něco vypili a poklábosili a den ukončili.
22.10. 2016
Po snídani jsme opět vyrazili mototaxi k největší mešitě Istiqlal, neboli mešitě nezávislosti. Po dobrodružné jízdě jsme postupně dojeli k hlavnímu vstupu před mešitou a zjistili jsme, že mešita nebyla včera zavřená, ale že jsme stáli před zamknutým bočním vchodem. Návštěvu mešity dnes jsme si však užili mnohem více, protože dnes ráno byla mše a všude se scházely a sjížděly davy věřících muslimů. Před mešitou při čekání na můj příjezd (mé mototaxi se zpozdilo) se Standa s Milanem dozvěděli od místního policisty, že do mešity se jako nemuslimští evropané dostaneme bez problémů, můžeme fotit atd. Po vstupu do mešity jsme ze vstupního vestibulu prošli místní omývárnou, kde jsme si všichni museli omýt bosé nohy a pak jsme byli nasměřování k místnímu průvodci. Ten nás poučil jak se tam máme chovat a vybavil nás návštěvnickými hábity. Poté už jsme vystoupali do druhého patra, kde jsme z nadhledu mohli sledovat probíhající modlitební proces. Po mši se k nám připojila Indah a šli navštívit největší Jakartskou křesťanskou katedrálu, která stojí naproti mešity Istiqalal. V katedrále probíhala křesťanská indonéská svatba. Milan tak urputně fotil, až se mu podařilo vyfotit s ženichem a nevěstou. V katedrále jsme pak ještě narazili na skupinku Poláků z Wroclawi, chvilku poklábosili a shodli se, že v Jakartě není nic zajímavého k vidění. Po návštěvě katedrály jsme šli ještě k památníku svobody, kdy se procházelo velkým parkem, kde jsme na chvíli zastavili u omladiny hrající fotbal a u skupiny policistů, kteří hráli basketbal. Pak jsme se vrátili k hlavnímu nádraží, kde jsme v jedné z restaurací poobjedvali a mototaxi se vrátili k Indah. Tím jsme ukončili prohlídku Jakarty, kde nás opravdu nic nezaujalo a měli jsme před sebou poslední atrakci, která na nás tady čekala a to byla místní svatební hostina.
Takže jediný opravdový zážitek, který jsme tady s Milanem zažili (Standa jako zkušený cestovatel už nebyl překvapen) byla místní hygiena. V domě, ve kterém jsme bydleli a navštívili i další dům je nejzajímavější místnost koupelna se záchodem. Že se zde používají turecké záchody na to jsme byli připravení, ale koupelna s dírou v zemi to byla paráda. Vedle tureckého záchodu byla nádrž ve tvaru kvádru do které se napouštěla voda. Z této nádrže se nabírala voda naběračkou a vlitím do díry záchodu se splachovalo, litím na sebe se sprchovalo, v koupelně nebylo žádné umyvadlo, zrcadlo, věšák byly čtyři hřebíky no prostě paráda. A vrchol všeho bylo používání naběračky po vykonání velké potřeby. No prostě paráda...
Takže zpět k něčemu příjemnějšímu, a to byla svatební hostina kamarádky Indah. Standa domluvil pozvání na svatební hostinu na indonéskou svatbu. Svatební obřad jsme sice neviděli, ale zúčastnili se svatební párty. Párty probíhala podobně jako u nás, sešlo se tam asi 70 hostů, ženichovi s nevěstou se gratulovalo, předávali se jim gratulace a různé dárky, jedlo se výborné jídlo. Jediný rozdíl byl, že se zde nevypilo jediné pivo, nevypil ani doušek vína ani jedna štamprle. Prostě absolutně nealkoholická svatba. Dokonce tam ani nikdo natančil, jakási hudba hrála, ale zábava žádná, takže jak to mohlo skončit? Všichni velice brzy odešli domů, a hostina skončila.
Po návratu do našeho přechodného domova jsme se zabalili a připravovali k brzkému rannímu přeletu do Surabaye. Ještě před tím jsme vyřešili záhadu ztraceného Milanova trička. Milan již od prvního dne postrádal své nově zakoupené tričko, když jsme si dali vyprat první várku špinvého prádla tak Milan objevil své ztracené černé tričko, ale postrádal zase tričko modré. Po mém mírném upozornění zjistil že černé tričko je tričko oboustranné a z druhé strany je modré. Pak jsme ještě našli Standovy černé ponožky u Dana v batohu, protože ponožky byly tmavě šedé a já je povžoval za své.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement