Cesta do Bangladéše

31. october 2013 at 7:12 | sf2 |  BANGLADESH
Ráno před šestou jsem vstal, dal si rychlou sprchu a k snídani sušenky, kreré jsem si včera chytře nakoupil na cestu v místním minimarketu, protože snídani na hotelu jsem nemohl dostat a to z prostého důvodu, a to ten, že indové makají v kuchyni až od sedmi ráno. No holt člověk nemůže mít vše na co si vzpomene, že? :-) Zapil jsem to místní limonádou, dobalil zbytek věcí, rozloučil se na recepci při odevzání klíče od pokoje a už jsem si to mazal na místní autobusák. Tam jsem byl během deseti minut, autobus byl již na místě a kolem něj docela rušno. Jak jsem správně předpokládal, Indové jsou docela dochvilní nebo mi to aspoň tak připadalo. Naproti autobusáku se otevřel první stánek, kde jsem si mohl dát čajíček z mlékem a to bylo přesně to co jsem po ránu potřeboval a to jest něco teplého do žaludku. Místní lidé koukali na mne co tam vůbec dělám, ale na to jsem nedbal a vychutnával si první ranní cigaretku. Slunce akorát vycházelo a začalo pěkně hřát do zad a to se mi moooc líbilo, protože jsem tušil, že mne čeká cesta ve studeném klimatizovaném autobuse, což já moc nerad, protože klimoška mi nikdy nedělala dobře. Při pohledu na autobus, jsem si vůbec nebyl v první chvíli jist, zda to někam dojede, či zda se to vůbec rozjede. Při druhé cigaretě najednou řidič zavelel, respektive jeho pomocník, že čas odjezdu prácvě nastal. Kouknul jsem na hodinky a ty brďo, byli fakt přesní, to se musí uznat. No nic nechal jsem zbytek cestujících nastoupit a mezi tím jsem v klidu dokouřil, protože jsem správně předpokládal, že než se tam všichni naskládaj, tak mi to akorát vyjde. Musím uznat, že mě Indove mile překvapili, že to s klimatizací vůbec nepřeháněli, jako vyblblí thajci, ale to asi z toho důvodu, že v této části Indie, není takové vedro a tudíž nepotřebují se tolik chladit.
Cesta probihala z cela v poklidu až na pár drobných dopravnich situací, kdy jsem si myslel, ze skončíme bud ve škarpě anebo v protijedoucím vozidle, ale to jsem netušil co mě ještě čeká i kdyz jisteho podezření jsem zacal pomalu nabývat. Naprosto jsem nepochopil, jak se řidiči mohou řítit v plné rychlosti naproti sobě za neustalého troubeni a pak na posledni chvíli se proste vyhnou a ještě se stačí na sebe usmát, či dokonce pozdravit, anebo prohodit i pár slov. Chvíli jsem koukal na styl řízení mého řidiče, kterého jsem naštěstí uplatil cigaretami a tak jsem mohl z vesela po ceste kouřit ve dle něj po ceste, takze jsem to měl vše z první ruky. Sázel tam ty kvalty jak o závod, druhou rukou více troubil než řídil volant, no prostě zážitek k neuvěření. Kde vůbec získal řidičské oprávnění jsem se ho ani radši neodvážil zeptat, protože v tu chvili to opravdu nebylo na mistě, ale bylo vidět že to neřídí poprvé i když ze začátku jsem jiste pochybnosti měl.
Celkové jízdní dobrodružstvi na hraniční přechod k Bangladešskym hranicím trvalo asi 4 hodiny, kdy jsme kupodivu bez jedine nehody dorazili k hranicnimu přechodu Petrapol na Indické straně.
Všichni jsme vystoupili z autobusu vzali si sva zavazadla a místní chaos na hranicich mezi temito dvemi zememi byl naprosto šilený a dával mi tušit, že me čekaji ještě další nevšední zážitky s kterými jsem se dosud nesetkal a asi jen tak nesetkám.

Co mne ale opravdu nemile prekvapilo, ze než jsme vystoupili z autobusu, tak posádka začala sbirat všem pasy ještě před hranicemi, což jsem se tomu ze začátku dosti bránil a nějak mi nedokázali vysvětlit jejich důvod počínáni, až jsem zapojil do bouřlivé diskuze celý autobus. Ve finále jeden pěkně anglicky hovoříci Ind mi vysvětlil jejich důvod počínání a ujistil, že je to v pořádku, prý to urychli celou emigracni proceduru na hranicich.. Ok rekl jsem ale pouze pod podminkou ze celou dobu chci videt muj pas v jeho rukou a ne ze nekam sním zmizí. Pro jistout jsem si udelal jeho fotku gesichtu abych mel neco v ruce kdyby se mi v tom zmatku prece jen ztratil. To jsem je pobavil uplne vsechny přítomné, ze cely autobus se smal az nekteri skoro slzeli. Smejte se jak chcete ale pas je jedina vec kterou proste nechci davat z ruky z pochopitelnych duvodu.. Emigracni servis spocival v tom, ze za Vas vyplni formulare protoze v tom maji zabehnutou praxi a vyplnovali to tak rychle jako kdyz Bata seka cvičky.. V tu chvili mi to docela docvaklo jak je to logicke a jednoduché, ze je lepsi to vse za pasazery vyplnit nez kazdemu vysvetlovat kam co napsat a jeste hlidat aby jejich zakaznici neudelali chybu. Jak naprosto brilantni myslenka, kterou jsem jeste nikde nezazil na svých doposavadních cestách. Po vyplneni odchoziho formulare mi byl navracen pas do rukou i kdyz se mi asi trochu pomstili protoze me vyplnoval az na posled. Potom jsem byl nasměrován k přepážce, kde následovala výměna peněz.. U toho bylo spoustu lidí a zmatek největšího rázu prostě absolutně žadné soukromí. Když na mne přišla řada, zeptal se mě směnárník jakou částku a měnu budu měnit, tak jsem mu odpověděl ze 100 USD, ale nejdřîve ať mi ukáže kurzovní lístek. To byl velmi překvapen, protože nic takového neměl. Ok řekl jsem mu dej mi kalkulačku a zkusîme to jinak. Naťukej mi kolik mi dáš za jeden dolar a natukal castku 76,76 taka což bylo dokonce více než podle středového kurzu co si vždy předtím ověřuji na webových stránkách www.oanda.com kde byl momentální kurz 76.23 taka za 1USD. Ok s tím souhlasím a mohla započít výměna. Sménárník začal připravovat hotovost a bedlivě jsem ho při tom sledoval kolik peněz mi připravuje.'Počítal to tak rychle a bravurně, že jsem vlastně ani nevěděl kolik mi tam připravil. Položil mi balíček peněz přede mnou na pult a já jsem se chystal začal přepočítavat obdržený obnos, zda je vše v pořádku, když najednou slyším nějaký povyk kolem me plus volání na mne hallo white men a sir a boos a bůhví co ještě. Jenže z vlastní zkušenosti vím, že je toto vhodná chvíle jak nepozorného turistu lehce okrást a zachoval jsem chladnou hlavu i když to bylo těžké když do vás někdo poštuchuje a do toho na vás volá. V klidu nedbaje na povyk v okolí jsem začal přepočítavat svoje penize. Uplna sranda to nebyla protoze jsem nejdrive musel najit latinkou psana cisla protoze tem jejim bangla cislicim prd rozumim.
Vysledek byl v poradku rychle jsem uklidil prachy do sve tajne ledvinky byt na mne cumela pulka lidi v mistosti. Po teto vymene jsem rychle vypadnul ven a dal si další cigarko abych se uklidnil.
Potom nám nahončí ukazali cestu k emigracnim indickym urednikum kteří se tvářili, že jsou nejdůležitejší lidé na světě, což pro tento okamžik asi bezesporu platilo a oni to mooooc dobře věděli. Před obdržení výstupního razítka, předchazel jejich typický dotaz odkud jsem i když držel muj pas v ruce kde to bylo jasně napsáno a dále proc opustim jejich zemi a co budu delat v sousedni zemi atd..Radsi jsem pokorně a poslušně odpovídal, zatím co on si s velikým zájmem prohlížel můj pas respektivě všechna ma dosavadní razítka všech zemí, které jsem doposud navštivil a hlavne ho zaujala forma meho biometrického pasu, kterou jeste asi podle me nikdy nevidel.
Potom lasky plně dýchl na své razítko a lup a už to tam bylo a já jsem v klidu mohl opustit Indickou zemi..
Dale jsem pokracoval k Bangladéšské straně coz bylo poznat na nabyvajíci intenzitě místního chaosu a hlavně si všichni na mne ukazovali a pokřikovali svoji chabou anglicko bengalstinou odkud jsem.. Po nekolika desitek metrů jsem došel konečně k emigrační budovy Bangladešské lidove republiky. Pred budouvou jsem spatřil obchod dutee free shop a tak jsem ze svědavosti vešel dovnitř, abych zjistil ceny zbozi bez jejich přidané daně.. V obchodu byli tři prodavači a z vyberu zboží pouze dva druhy kartonu cigaret jeden druh byl Dunhill a ten druhy si jiz nepamatuji.. Cena za jeden karton byla 18 USD coz docela ušlo.. Jinak v tom shopu nebylo absolutně nic jiného nez tyto dva druhy cigaret. Na co tam byli tri prodavači jsem doposud nepochopil.
Koupil jsem povoleny jeden karton na osobu, dal si cigaretku venku a mazal do protejsi emigracni budovy ale v tu me zastavil ten zrizenec z autobusu ze chce znovu muj pas na vyplneni vstupniho formuláře do Bangladéše.. To jsem se jiz nebranil protoze jsem stal primo u nej a koukal jak to krasne vyplnuje za mne.. No bezvadny servis si hosi zde vymyslili.. Zkusil na me jistou penezni fintu za sve sluzby, ale to jsem odmitnul a ulazal jsem mu ze mam taky dve ruce a umim si to vyplnit sam.. Na to zkusil fintu cislo dve ze prej to nemam čím napsat tak jsem ho dostal tim ze jsem mu ukazal dve své propisky polozil dotaz kde je jeho boss ? Zklamane jen protahnul smutne oblicej a zmlknul a byl asi udiven ze bílý turista je zcela připraven.
Po vyplneni teto procedury jsem si stoupnul hezky pokorne do dlouhe fronty k emigracnimu urednikovi a cekal jsem az ma mne prijde řada. Poprvé na tomto uzemí jsem se seznamil jak funguje zdejší systém úplatku.. Po necelé hodině čekání kdy jsem byl jiz asi páty na řadě přiběhl jakýsi čudlík asi z dvaceti či třiceti kusy pasů hodil to tam emigračmímu úředníkovi a samozřejmě s patřičným peněžným obnosem neboli úplatkem za a to naprosto veřejně přede všemi jakoby se nechumelilo.. Na tak to je tedy prima pomyslel jsem si to tu budu další hodinu ne li dele protože prřbližný počet stačil ten uředník odbavit přede mnou. No radši jsem pokorně mlčel jako ostatní protože to bylo asi na místě a svým chybným jednáním, či prostestem bych mohl zkomplikovat celou věc ještě více než doposud.. To že jsem musel čekat mi až tak nevadilo ale trápilo mne aby mi neodjel můj bus z druhé strany.. Nastesti cudlik ktery mi vyplňoval urednicky dokument byl stale na místě at ak jsem správně tušil ze mi autobus snad neodjede a že celou situaci jistí.. Po další chvíli kdy si urednicek delal svuj kšeft tak náhle koukl na protější zed, kde byli hodiny a uplatek neuplatek zanechal rozdelane prace a někam zmizel a dana odbavovací přepážka zůstala bez úředníka.. Tak to na mne již bylo příliš a opatrně jsem se zeptal vedle stojících lidí, kam vlastně zmizel.. Bylo mi odpovězeno že je jeho čas oběda a že musíme čekat.. Po další asi půl hodině ho vidím jak se vrací, ale nezasedl za přepážku ale vzal si svoji práci /myšleno těch nekolik desítek pasů / zmizel někam do zadu asi do své kanceláře. Po chvilce přišel jakýsi člověk, který byl v civilu zasedl za přepážku a pokračoval v odbavování čekajících lidí kteří byli pře de mnou. Když na mne došla řada tak se na nic neptal a dokonce mě překvapilo ze si mne ani nevyfotil tou web kamerou jako ostatní lidi pře de mnou.. Když jsem se ho na to opatrně zeptal tak mi řekl že to není potřeba a tak už jsem dál nekladl žádný dotaz a vzal svůj pas s ulevou, že tuto procedůru mám štastně za sebou.
No Stanislave, tak tedy vítej v nejlidnatější zem na světě v přepočtu ina jeden kilometr čtvereční.. Venku jsem si musel dát další cigáro, abych se trošku srovnal a pokračoval dále.. Čudlík z autobusu mezi tím někam zmizel a ja šel směrem od hranice dal. Cestou jsem videl prvni shop od mobilnich operatoru a od meho kontaktu jsem mel instrukce jakeho operatora si mam zvolit, abychom meli mezi sebou levné volaní.. Porad mi ale cpali jineho operatora ale to jsem odmital.. Ve finale mi dali simku toho spravneho coz byl Gameenphone. Cena simkarty byla 400 taka.Vlozil jsem ji do sveho telefonu a poprosil jeste o kredit 400 thaka abych mel za co volat.. Po provedeni prvniho hovoru svemu bangla kontaktu jsem zkontaktoval ze je vse v poradku a pokracoval smerem do vnitrozemi. Asi po kilometru, hrozne silnice plné bordelu a hlavně děr kdy stale autobus na druhé straně nebyl v dohledu jsem si vzal tuktuka ať mě hodí k autobusu stejne společnosti Green line s kterou jsem přijel a správně jsem předpokládal že to bude vedět. Ještě že jsem tak udělal, protože jsme jeli dalších asi šest kilometrů než jsme dojeli k cíli. Po cestě nabral nějakou místní polozahalenou muslimku s dítětem která kupodivu velmi dobře mluvila anglicky.. Když jsme přijeli na místo viděl jsem zelený autobus stejné společnosti ale byl to zcela jiný větší a pohodlnější typ, než předtím. Vešel jsem do čekárny tam se na mne vrhli hned tři cudlíci a co že chci.. Odpověděl jsem ze chci do Dhaky s jejich spolecnosti.. Ukaz listek bylo mi odpovezeno.. To nemam musim si ho koupit přece protože jsem mel jen zaplacenou cestu na hranici. Ale prodejce stale trval na svem a tak jsem vytahnul ten puvodni a cekal co se bude dit.. Ten se rozzaril jako mesicek na hnoji a uz me hnal s povykem v jejich bengalstine k ke stolecku kde jsem zaplatil dokoce o 20 taka mene nez mi rekli cenu v Indii pri koupeni listku. Důvod k jeho radosti jsem pochopil az posleze co mi opet vysvetlil Indicky turista ktery jako jeden z mala mluvil obstojnou anglictinou, ze na mne cekala cela posadka autobusu a beze mne se nemohli hnout dale kupredu.. Musim konstatovat ač na prvni pohled jejich organizovanost vypadala zmatene tak v tom meli system a ve finale i poradek kteremu jsem snad trochu porozumel i kdyz dosti tezce.. Ridic zavelel k odjezdu a uz jsme frceli smerem hlavní mesto Dhaka.. Opet se na mne stesti usmalo, protoze byl sice jiny ridic, ale opet kurak takze jsme se velmi rychle dohodli jak to budeme resit koureni za jizdy coz se sice jeho pomocníkům ze začatku nelibilo ale hlavní slovo v autobuse má právě ridic a ne nikdo jiny a to bylo pro mne to hlavní.. Cesta probihala uplne ne v poklidu protoze bangladesky ridic vice troubi nez ridi ale oboje zvlada dosti bravurne na muj vkus.. Podle mne by se v Evrope dosti za volantem nudil.. Po nekolika hodinach prisla prvni velka prestavka a to jenom diky tomu ze jsme popojizdeli smerem k velke rece, kde jsme se museli nalodit na trajekt.. Na trajektu se prepravovalo snami vse co slo hlavne velke mnozstvi krav na chystanou mistni velkou oslavu. Muj lokalni kontakt Shufi s dalsim kamaradem Hassanem si me co hodinu ci dve telefonicky kontrolovali, kde se nachazim coz bylo pro mne dosti ve tme obtížné a tak se vzdy jen ozvalo, dej mi manažera autobusu ne ridice ten ma urcite plno ruce prace coz byla naprosto pravda pri pohledu na nej jak tam ty kvalty mrska hlava nehlava.. Ten jim svojí hatmatilkou odpovedel pribliznou lokaci a pak mi predal zpet telefon s udivem, ktery asi jiz nikdy u nikoho neuvidím. Co si o mne myslel to radši nechci ani pomyslet. Po nekolika hodinach jsme štastně dorazili do hlavního města Dhaky na autobusové nádraží kde již byla pro mne připravená delegace složená z techto dvou lidí.. Po přivítání a kratke cigaretce jsme měli opustit autobusak ktery byl obehnán vysokym plotem a venku tlupa ruznych zevlounů tuktukářů atd.. V tom mimrekl Hassan vydrž chvilku zvednul telefon a kratce s někým mluvil.. Asi za dvě minuty přifrčelo osobní bílé auto ani nevim co to bylo za značku z něj vystoupil další kluk otevrel zadní dveře a zavolal tlefonem tomu Hassanovi ze mužeme jít.. Hassan vyrazil první rozhrazil první dav zevlounů pak jsem sel ja a nakonec kamarad Shufi.. Cele mi to nejdrive pripadalo jak z akcniho filmu ale kdyz jsem to kolem sebe videl tak jsem rychle pochopil ze to asi neni v noci tady moc legrace.. Po nalozeni jsem mel chvili obavy jestli me hosi nekam neodvezou na nezname misto a neklepnou a neoberou mne ale dosti jsem jim krivdil.. Odvezli mne do hotelu kde jsem na recepci opet resil stejny problem jako v Indii ze si na recepci chteli nechat muj pas ale dal jsem jim kopii a kluci se za mne hodili jako garanti zaplatil 800 taka za prvni noc a sel na pokoj spinkat.
Ps: omluvte moji diakritiku, ale nějak to tu nedávám..
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement