Z LUANG PRABANG DO HANOI

12. november 2011 at 11:32 |  LAOS
Na cestu z Luang Prabang do Hanoi náš autobus vyrazil s půl hodinovým zpožděním a to přesně v 18:30 hodin. Posádku autobusu tvořil Vietnamský tým dvou řidičů, dvou pomocníků a jedné pomocnice. Cesta zprvu ubíhala velmi v poklidu a vše se zdálo být v pořádku. První rozčarování přišlo v momentě, kdy jsme udělali první zastávku, a řidič s pomocníky si šel ven zakouřit a protáhnout těla. Jelikož se mi chtělo po třech hodinách čůrat, tak jsem si vzal do ruky své boty a chtěl jsem jít ven. Ale jaké bylo nemilé překvapení, když na mne spustila vietnamská pomocnice, že to není možné atd. Když jsem se ptal proč, a poukázal jsem na to, že ostatní členové posádky jsou venku, a že stejně stojíme na místě, tak její odpovědí, v šílené angličtině, bylo jen ne, ne, není to možné. Tak počkej, holčičko, takhle na mne nechoď, nevidím důvod, proč bych nemohl jít vykonat svojí tělesnou potřebu, když zrovna stojíme. Po chvíli dohadování, jsem prostě na drzovku otevřel dveře sám, nazul jsem si boty a vylezl ven. V tu chvíli na mne spustil i další pomocník s řidičem, že mám jít zpět do autobusu. Na to už jsem vůbec nebral zřetel a mazal k nejbližšímu křoví rychle vykonat to, co musí každý člověk sám. Něco mezi sebou vehementně diskutovali, ale mne to bylo úplně jedno. Při cestě zpět jsem si ještě zapálil a v tom vidím, jak z protější boudy rychle tahají nějaký kontraband, a schovávají to do spodní části zavazadlového prostoru, hezky doprostřed a zakrývají to batohy ostatních turistů. Co v těch pytlích bylo, však opravdu netuším. Aha, tak to je ten důvod, proč mne nechtěli pustit ven. Abych nemohl vidět, že něco pašují přes hranice z Laosu do Vietnamu. Jako svědek jsem se jim prostě v tu chvíli nehodil. Řekl jsem jim, že je to ok, a že mi je to úplně jedno, protože svoje zavazadla jsme s Richardem měli neustále při sobě. Na závěr z boudy ještě vyběhli další pasažéři a Vietnamka je nekompromisně nacpala mezi tři angličanky úplně dozadu autobusu a vůbec s nimi nediskutovala. Ano je pravda, že tam byla ještě volná místa, ale i ty slečny se dost divily, koho jim to tam cpou a moc šťastně se netvářily. Na začátku cesty jsme to těm holkám trochu záviděli, že tam mají poměrně hodně místa, ale potom jsme je v duchu litovali, jakou to obdrželi za společnost. Po této události jsme konečně mohli vyrazit dále na cestu.
Přibližně po dalších dvou hodinách cesty, kdy jeden z asijských pasažérů dostal akutní žaludeční potíže, jsme kdesi uprostřed laosských kopců zastavili a pasažérům bylo dovoleno si dojít vykonat potřebu. Pánové stáli vyrovnaní hned u výlezu z autobusu a stydlivější dámy se v naprosté tmě vydaly hledat soukromí poněkud dále. Po asi dvou dalších hodinách jízdy jsme přijeli k dopravní nehodě dodávky a náklaďáku, celkem nic závažného, která však zablokovala zdejší úzkou silnici na další přibližně dvě hodiny. Budeme mít zpoždění, pomysleli jsme si.
Při pohledu na počínání místních, kteří se odebírali spát kamsi na podlahu autobusu, jsme zjistili, že podlaha pod sedadly je vybavena obdobou našich karimatek pro relativně komfortní spánek ve vodorovné natažené poloze. Jeden z nás pak vždy využíval toto místo, a ten druhý měl k dispozici alespoň dvě originální, byť lehce anatomická lehátka. Ostatní pasažéři z autobusu si buď mysleli své, nebo nenašli dost odvahy a dál se těsnali na svých sedačkách.
Při příjezdu k hraničnímu přechodu, jsme měli možnost dojít si na opravdové toalety. No opravdové toalety evropského ražení, to opravdu nebyly, ale na místní poměry to bylo asi v normálu. Zápach z toalet byl cítit již daleko od nich. Kolem nás pobíhaly slepice, kočky a další drobné zvířectvo. Někteří použili jen vodu z hadice, která samospádem přiváděla poněkud ledovou vodu ze zdejší horské bystřiny. Naše zpoždění u nehody zjevně nemělo vliv, protože laosští celníci teprve přicházeli do práce. Odemknuli kanceláře celnice a začali úřadovat. Ještě jedna kuriozita z celnice. Řidič jednoho autobusu jej asi špatně zabrzdil, a ten mu sjel s poměrně příkrého kopce u celnice a zastavil se až o betonový kvádr, který posunul až do protějšího směru. Celkem tedy zbylo místo jen taktak na průjezd našeho autobusu.
Na Vietnamské straně již byli celníci vzhůru, vybrali od všech pasy a posadili nás do haly. Mezitím jeden z celníků vyzval ty, kdo chtějí, k výměně peněz. Vyměnili jsme naše laosské kipy, protože už je nebudeme potřebovat. Kurs všech měn, jak jsme posléze zjistili, byl výhodný pouze pro toho celníka. Dával všem něco okolo tří čtvrtin oficiálního kurzu. Jenže protestovat proti celníkovi v době, kdy jste ještě nebyli vpuštěni do země, může být dost kontraproduktivní.
Během asi půl hodiny zpracovali pasy všech pasažérů a odeslali nás k prohlídce zavazadel.
Jelikož naše zavazadla, stejně jako zavazadla ostatních spolupasažérů zůstala v autobusu, takže prohlídka byla spíše formální. Naše zavazadla patrně prohlédli celníci v autobusu, ale nijak hloubková kontrola to asi nebyla, protože cestující byli vesměs baťůžkáři, kteří nemají potřebu něco pašovat. Po celní kontrole, která zmíněným procesem trvala asi hodinu a půl, jsme nasedli zpátky do busu a pokračovali v cestě.
Krajina na území Vietnamské socialistické republiky, byla obdobná té v Laosu. Hornatá krajina se zelení kam jen oko pohlédlo, ozářená vycházejícím sluncem. Horskou silničku o něco lepší kvality než v Laosu lemoval stejný typ staveb. Domy na čtyřech nebo šesti kůlech, s podlahou zvednutou asi o půlmetr nad úroveň silnice ze strany jedné, a převislé nad prudký sráz na straně druhé. Stěny těchto budov tvoří bambusové rohože. Stejný typ konstrukce budov se používá v této lokalitě dodnes, jen dřevo nahradily železobetonové trámce a rohože malé duté cihly, ze kterých se zdí jen asi 5 cm silné zdi.
Po cestě se několikrát projevilo, že asiaté mají asi jiný pitný režim, nebo nevím, kam to dávali. Po několika urgencích nám poskytli ještě asi tři krátké zastávky. Při jedné z nich nám zastavili u jedné místní hospody. Za jídlo nevalné chuti, kdy navíc přinesli něco zcela jiného, než jsme si objednali, nám naúčtovali přibližně trojnásobek obvyklé ceny, celkem 100.000VND. Navíc, ještě před jídlem se spustil déšť, přesně v době kdy jsme stáli fontu na dva špinavé polorozpadlé záchody. A tak jsem při prvních kapkách nahlas anglicky pronesl "vítejte ve Vietnamu". Spolucestovatelé se na mne podívali a začalo jim docházet, že Laos byla rajská zahrada. Proč nám účtovali trojnásobek, jsme zjistili ve chvíli, kdy místní hospodská odváděla posádce autobusu její podíl. Takže opět další zkušenost do budoucna.
Kolem celkem obstojné silnice se celou cestu střídala pole s rýží a dalšími plodinami s vesnicemi, v nichž se zástavba čím dále od hor, stávala zjevně nákladnější. Co však současně se vzdáleností od hor přibývalo, byly odpadky. Stovky tun nejrůznějšího odpadu se válely všude. Začínalo nám připadat, že Vietnam je nejšpinavější stát na světě.
Po 27 hodinách v autobusu, jsme se konečně přiblížili k cíli. Těsně před konečnou stanicí přistoupil do autobusu docela slušně upravený Vietnamec, představil se anglicky jako zástupce společnosti vlastnící síť hotelů, a nabídl nám i odvoz za 1,5USD na osobu. Současně vysvětlil, že místní taxikáři budou chtít několikanásobně více. Že by další trik posádky?
Vystoupili jsme na nádraží v Hanoi a po krátké poradě, na základě zkušeností z Laosu, jsme se rozhodli, že nabídku vyzkoušíme..Přinejhorším, přijdeme dohromady o tři dolary, ale člověk v životě přišel už o víc, že?
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement