VANG VIENG

9. november 2011 at 15:08 |  LAOS
Přirozenou hranici mezi Thajskem a Laosem tvoří řeka Mekong. Takzvaný Frienship bridge /Most přátelství/, jsme se pokusili přejít pěšky, ale lup hned nás zastavil hraniční policista a vysvětloval nám, že se to nesmí, a že musíme tento most přejet pouze místním autobusem, který tu zajištuje kyvadlovou přepravu osob. Původní cena byla 20 THB ale když jsme již došli přímo k němu, najednou byla cena již 15 THB na osobu. No aspoň něco se nám maličko podařilo. No nic, nasedli jsme do autobusu, kde už zbylo místo jen na stojáka a vydali se přes tento most..
Tři minuty jízy a hop, již jsme na laoské hranici, kde jsme si museli zažádat o Laoská víza, která dle dostupných informací měla stát 30 USD. Čekal jsem nějaké obstrukce ohledně ceny, či malém úplatku pro celníka, ale ejhle, žádné překvapení se nekonalo a víza byla během 5 minut hotova a tak jsme mohli vstoupit na území jménem Laos. Takže jak říkají zdejší lidé Sabaidee.
Hned za pasovou kontrolou jsem si vyměnil 5000THB na Laoské kipy a hned ze mne byl milionář.. Za tuto sumu jsem obdržel 1.348 000 kippů.. No jsem zvědav jak dlouho nám to vydrží na zdejší poměry. Říša se měnil o něco méně, ale taky si najednou připadal v balíku..
První kde jsme zjistili míru inlface bylo WC, kde se za tisícovku můžete vyčůrat. Jak jsme později zjistili, byla to cena základní. Následoval několik desítek minut trvající atak místních taxikářů a dalších dopravců, kteří za ceny okolo 200THB ale i vyšší nám nabízeli dopravu do hlavního města Vientiane. Když viděli, že od nich odcházíme a dáváme bágly na záda, tak poslední z nich se vytasil s cenou 50 THB za osobu, což jsme přijali. Naložil k nám a našim baťohům jaště asi pět lidí, cestou přibral dvě další místní pasažérky a vyrazili jsme do města. Jeli jsme poměrně dlouho, dokonce tak, že nám výše zmíněných 50 THB začalo připadat více než přiměřených. Vysadil nás na autobusovém nádraží, vyhodil batohy a odjel.
Na nádraží jsme se občerstvili výbornou místní obloženou bagetou za 10.000kip a jali se studovat místní informační tabuli dopravního systému. Nebyli jsme sami, během chvíle ji studovalo poměrně dost cizinců, ale všichni se nechali zlanařit nabídkami jiných dopravců a taxikářů.
Protože jsme si nebyli jisti, na jakém předměstí hlavního města se vlastně nacházíme, elektronická mapa pro naše navigace neexistuje, tak jsme vyhledali spoj do vlastního města. Cena byla stanovena na 40.000kip. Po asi dvou hodinách jízdy, kdy okolní zástavba zcela změnila charakter nám došlo, že jedeme do jiného města. Problémy s výslovností a zápisy místních názvů na jednotlivých tabulích a autobusu vykonaly své. Naštěstí jsme zjistili, že ono město leží na námi plánované trase a tak jsme se rozhodli řídit osudem a hlavní město vynechat.
Silnice v Laosu jsou kapitolou sama pro sebe. Hlavní silnice je sice široká asi jako naše silnice II. třídy, ale...
Tam, kde se udržel asfaltový povrch to jde, pokud se nepropadnete do díry, které jsou tu záplatované jen pomocí kamenů a jílu. Tam kde silnici již odvál čas, je pouze kamení s jílem, a průjezd každého vozidla většího než motocykl zvedá mračna načervenalého prachu. Pochopili jsme záhy, proč místní nosí na silnici ochranné roušky.
Cesta do našeho města Vang Vien trvala pět a půl hodiny, vedla skrze hory četnými serpentinami s nádhernou okolní přírodou. Navečer jsme dorazili do kotliny obklopené úchvatnou scenerií okolních hor. Autobus nás vysadil a my šli shánět ubytování. Naštěstí je město pro cestovatele zařízeno. Ubytování jsme našli za 30.000 kipů/70 kč/ na noc. Pokoj sice nebyl žádný luxus, ale byl čistý. K večeři jsme si dopřáli pořádný steak. To, co nám však za cenu 35.000kip přinesli, však předčilo všechna očekávání. Takový steak by byl z argentiské svíčkové a kdoví jestli. Troufám si tvrdit, že to byl nejlepší steak, co jsem kdy jedl. Navečeřeli jsme se, udělali malou prohlídku nejbližšího okolí a urvaní z cesty zalehli.
Druhý den ráno jsme si dali vydatnou snídani volská oka se slaninou, velkou francouskou bagetou, kávičku a ještě pomerančový juice. To celé vyšlo na 17.000 kipů na osobu a bylo to opět ňam ňam. Najednou se zjevil majitel a divil se, proč vstáváme tak brzy, asi na to u turistů není moc zvyklý. Ale my jsme si s Richardem říkali, že ranní ptáče dál doskáče.
Začali jsme se sánět po místní půjčovně motorek, kde všude nám tvrdili, že automat není k dispozici, pouze manuální řazení. Ríšovi to bylo jedno, ale já to moc neumím a ještě přemýšlet jaký kvalt tam zrovna mám, není to pravé ořechové pro mne. Ale po chvíli hledání jsme přece jen našli půjčovnu, kde můj vysněný stroj stál , ale taky cena byla vyšší než obvyklá a to skoro o polovičku. Normální manuál vyšel na 30.000 kipů a můj krasavec na 50.000 kipů.. No krasavec by znělo trochu nadneseně, protože při podrobnější prohlídce měl tento pekelný stroj lecos za sebou. Bylo vidět, že někdo s tím měl nehodu a tak jsem vzal foťák a začal vše pečlivě fotit. Po této procedůře, jsme mohli vyrazit na oblídku terénu. Nejdříve jsme navštívili místní pumpu, kde plné nádrže do našich motorových ořů vyšly dohromady asi na 79.000 kipů.
S plnými bříšky našich motorových koní, jsme mohli vyrazit směrem k jeskyním, kterých tu bylo několik. Po cestě jsme si udělali malou přestávku a fotili jsme zdejší přírodní panoramata. Ale když jsme chtěli jet dále, ejhle můj motorový miláček ne a ne nastartovat. Co ted jsem si říkal v první chvíli, asi zavoláme do půjčovny. Jenže Richard si vzpoměl, že ve smlouvě o půjčení byla větička, že v případě poruchy, musíme motocykl dopravit vlastními silami do půjčovny. No to je pěkné, pomyslel jsem si, co ted sakra budeme dělat? Slunce stálo právě přímo nad námi a ze mne za chvíli začalo lejt, jako kdybych stál pod sprchou, takové bylo vedro. Naštěstí Ríša měl v kapse šroubovák a jal se motorku rozebírat. Místní Laosané, kteří jeli kolem, z toho měli legraci, ale žádný z nich se nenabídl , jestli chceme pomoci. Naprostá ignorace z jejich strany. Po chvíli usilí, jsme motorku rozebrali a Ríša přišel na to, že je špatná baterie a tak začal k tomu ještě rozebírat tu svojí funkční motorku aby vyměnil baterku, protože manuál může nastartovat I jinak. I když jsme vyměnili baterky, má motorka ne a ne nastartovat.. Už jsem viděl jak tlačím ten svůj stroj 15 kilometrů zpět do města. Ríša udělal ještě poslední pokus a to že to zkoušel startovat, přímo přes relátko a lup můj pekelný stroj náhle nastartoval. Pocit neskonalého štestí se v tuto chvíli nedal popsat. Navrhl jsem, jestli tedy nepojedeme zpět vymenit motorku, ale Ríša mi na to odpověděl, neboj s tím dojedeš klidně až do Hočiminova města ve Vietnamu. Tak tím mne opravdu pobavil a zíral jsem na nevěřícně na něj, jestli si ze mne dělá legraci, ale prý ne. Ok, musel jsem mu věřit, a tak jsme pokračovali dále k našemu cíli, ovšem s několika hodinovým zpoždením. Konečně jsme našli i odbočku k jeskyním a zaparkovali jsme své motorky pod místní přístřešek, kde byl laoský hlídač, který nás hned zkasíroval o 10.000 kipu za parkovné. Po cestě byl bambusový mostík přes řeku pouze pro pěši, který spojoval oba břehy,takže jestli jsme k jeskyním chtěli dojít, tak jsme museli přes něj. Na mostíku nás zkasírovali o dalších 10.000 kipu a mohli jsme pokračovat dále. Když jsme skoro došli k jeskyni tak nás čekalo další placení ve výši dalších 20.000 kipu za vstup do jeskyně. Po cestě se k nám přidal jeden místní laosan a že nás provede. No říkal jsem si za těch 20.000 kipů co jsme zaplatili proč ne. Nafasovali jsme tedy baterky a šli jsme na průzkum. Cesta byla dosti fyzicky náročná, protože cesta byla plná kluzkých kamenů a bahna, ale to nebyl všem dnům konec. Najednou si místní průvodce zul své boty a nám řekl, ať uděláme to samé, protože půjdeme vodou. No co jsme měli dělat, poslechli jsme ho a šli dále. Naše zhýčkané evropské nožičky však na tohle nebyly vůbec připravené, a k tomu se i strop jeskyně začal čím dál tím více snižovat. Museli jsme chvílemi lezt i po čtyřech, abychom vůbec prošli dále. Tato cesta plná vody, bahna a různých výmolů připadala snad nekonečná. Musela mít alespoň 3km. Při každém kroku byl neuvěřitelný problém, abych vůbec udržel balanc. Na dotaz našeho průvodce jestli půjdeme touto cestou zpět, tak mi řekl, že ano, že jiný východ zde prostě není. No nic, když zážitek, tak až do konce. Odměnou na konci cesty bylo nádherné jezírko plné průzračně čisté vody. Zde jsme se za odměnu mohli i vykoupat, ovšem s šibalským upozorněním, že opatrně, že tu už zahynulo už asi 8 turistů před námi. No chlapče, řekl jsem si, to mi na optimismu tedy moc nepřidává. A tak jsem se jen opláchnul, protože i když bylo v jeskyni chladno, potil jsem se jak čuník. Po asi půlhodinové přestávce jsme se vydali na cestu zpět, a já jsem si říkal jestli přežiju tohle, tak už snad všechno. Průvodce si tam chodil jak po zámecké dlažbě na procházce, pořád si zpíval nějaké laoské písně a evidentně ze mne měl legraci, jak občas nadávám jako špaček. Ale při těžších usecích nám vydatně pomáhal a soustavně upozorňoval tady je šutr ve vodě, tady pozor na hlavu atd... Když tento výlet v naprosté tmě skončil a vylezli jsme zpět na světlo, tak jsem byl v první chvíli slepý jako krtek. Řikali jsme si Richardem že mu musíme dát ještě nějaké peníze navíc za jeho péči.. Ale jaké bylo překvapení, když po výlezu z něj vylezlo, že je průvodce a chtěl po nás za každého 100.000 kipu za jeho služby.. Opět přišlo poučení že ceny se mají dohadovat vždy předem, ale díky tomu, že nás tam nenechal na pospas, tak jsme mu je docela rádi dali..
Celí unavení jsme si dali papáníčko v místní hospůdce, já polévku s nudlemi a Richard smažené nudle s vepřovým masem a napolovic jedno velké pivo,to vše za 35.000 kipu, abychom na slunci nebyli opilí a zvládli cestu zpět. Když jsme přijeli do našeho hotelu, tak jsem si dali sprchu, převlékli se do čistého a vydali se ještě na druhou stranu města podívat, co je zde zajímavého. Začalo se už stmívat, když jsme uviděli po cestě místní hospůdku, kde se něco peklo na grilu. Byli tam pouze místní a měli z nás velkou legraci, co že tu vlastně děláme. Dali jsme si vepřové na grilu a něco, co jsem nemohl vůbec rozeznat. Po dotazu, cože to vlastně je, nám bylo řečeno, že jsou to psí střeva, prý místní pochoutka. Dobré to opravdu bylo, tak jsem to pro jistotu jestě zapili pivem, zaplatili do hromady 50.000 kipu a mazali vrátit motorky do půjčovny. Večer jsme si celí zničení, šli dát ještě laoskou masáž, nechat napravit naše bolavá těla. Masáž byla hodně podobná té Thajské, podle mne všichni stejně vycházejí ze stejného konceptu. Po cestě zpět do našeho Guesthousu jsme si dali jestě výbornou banánovou palačinku s čokoládou za 10.000 kipu a šli jsme spát..
Druhý den nás totiž čeká cesta dlouhá 260 km,což při zdejší půmerné rychlosti 30 až 40 km v hodině do dalšího města Luang Prabang trvá skoro šest hodin po zdejších "luxusních"cetách. Jízdné minivanem nás vyšelo každého na 105 000 kipu.
Takže dobrou noc, už fakt jdeme spát.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement